Třicet let od premiéry
FOTOREPORTÁŽ: Óda na Lucii a na radost

Po třiceti letech od vůbec prvního koncertu pro partu kamarádů vystoupila Lucie v pátek večer pod letním nebem v Eden Aréně pro hodně tisíc lidí, možná i patnáct - stadion má pro fanoušky devatenáct tisíc míst na tribunách, jejichž část sice zaplněna nebyla, ale tančila tu i celá hrací plocha.

Koncert byl vyvrcholením krátkého, leč intenzívního narozeninového turné kapely. Bubeník David Koller, kytarista Robert Kodym, basista P.B.CH. a klávesista Michal Dvořák v Edenu včera převedli emotivní show pro nadšence, kteří v podstatě slovo od slova spolu s nimi odzpívali největší hity, jež jim Lucie za třicet let své kariéry naservírovala.

Pro dvě stěžejní skladby - vůbec první známou píseň Lucie a první rádiový hit, legendární Šrouby do hlavy - pozvala skupina na edenské pódium svoje zakládající členy: hráče na klávesové nástroje Petra France, bubeníka Tomáše Waschingera a zpěváka Michala Penka, pozdější popovou hvězdu 80. let.

Po desetileté pauze, kterou si Lucie naordinovala, se před fanoušky vrátila předloni a na své koncerty prodala sto padesát tisíc lístků. Letošní šňůra koncertů, kterou v pražských Vršovicích završila, předchází filmové premiéře časosběrného filmu režiséra Davida Síse Lucie: Příběh jedný kapely, kterou uvádí v těchto dnech Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech a do českých kin vstoupí 7.července.

Recenze, která není

A nyní by měla následovat recenze. Vzhledem k faktu, že autorka této zprávy byla přímým svědkem jednoho z prvních koncertů skupiny někdy v roce 1986 a tenkrát jí bylo patnáct, objektivita jejího hodnocení nezůstala zachována. Když je totiž člověku patnáct let, tak především zpětně bývá všechno skoro dokonalé. Během koncertu v Edenu se proto novinářka třikrát rozplakala a spolu s dalšími středněvěkými bujaře tančícími ženami, které se tu uviděly na záběrech obřích pláten v dávném klipu oblečeny za "poupata" (Spartakiáda 1985, pozn. red.) , se dojala na vlastním životním příběhem, jehož bezstarostnější část podbarvila právě hudba Lucie a doprovodily plakáty jejích interpretů nad autorčinou postelí.

Autorka by musela v recenzi upřímně napsat, ač ze zadní části plochy sice v podstatě vůbec neviděla na zřejmě úctyhodnou scénu a že sada reproduktorů, které tento sektor měly pokrýt, místy kolabovala, takže bigbít nebyl, jak ho známe. Že vzadu na ploše bylo proto skvěle slyšet činely a perkuse, bohužel o to méně zpěv. To by se tu mělo objevit, pokud by tohle byla objektivní zpráva, subjektivně vzato, to ale bylo naprosto senzační. Skvělé! S obrovským nasazením, jaké předváděla kapela celý koncert, si produkci nadšeně užíval i euforický stadion ve Vršovicích.

Možnosti dalšího hodnocení se autorka z těchto důvodů zříká. Nicméně má za to, že fotograf Karel Šanda, který je za všech okolností schopen zachovat si odstup, pořídil o koncertě vše vypovídající fotodokumentaci, kterou doporučujeme si pečlivě prohlédnout.