Americká party rocková trojka Green Day dostala při nedávném udílení cen MTV ocenění Globální ikona. Po několika hubenějších letech se tahle kapela teď snaží o návrat na výsluní s velkolepě nazvaným albem Revolution Radio.
Kapela Green Day měla dvě světlé chvíle, kdy se jí podařilo ideálně vyhmátnout zeitgeist. V roce 1994 pomáhala definovat takzvanou neopunkovou vlnu pomocí multiplatinového alba Dookie, které do té doby z víceméně neznámé trojice udělalo superhvězdy. A o deset let později sklidila ovace konceptuálně laděnou nahrávkou American Idiot, na níž se trefila do všeobecné protibushovské nálady a dobyla čela hitparád ve dvacítce zemí světa.
Po obou zmíněných albech Green Day vždy nahráli několik desek, které se snažily navázat na funkční model, ale něco jako by jim scházelo. Po Dookie to byly čím dál matnější desky Insomniac (1995), Nimrod (1997) a Warning (2000). Po Americkém idiotovi následovalo podobně laděné album 21st Century Breakdown (2009) a následovně velmi vlažně přijatá trilogie !Uno!, !Dos! a !Tré!, vydaná v roce 2012 a pozoruhodná spíše konceptem než hudbou. I tak ale Green Day za svou kariéru prodali celkem přes 75 milionů alb a získali řadu ocenění včetně pěti Grammy a několika cen MTV (třikrát byla vyhlášena kapelou roku).
Půl zlato, půl vata
"Revolučním rádiem" se trojka Billie Joe Armstrong (zpěv a kytara), Mike Dirnt (baskytara) a Tré Cool (bicí) snaží znovu obsadit v minulosti již dobyté kvóty. Činí tak pomocí toho, co jí šlo vždycky nejlépe: zapamatovatelné písničky s důrazem na naléhavou melodii, která zpravidla exploduje v chytlavém refrénu. Čili nic nového a neslyšeného pod sluncem, záleží pouze na tom, kolik potenciálních hitů se kapele na desku podařilo nashromáždit. V tomhle ohledu je Revolution Radio tak půl na půl. Najdou se tu písničky, které opravdu evokují staré dobré časy a fanoušci nad nimi zajásají, ale i věci, které jsou svou urputnou snahou zalíbit se okamžitě a na první dobrou po několika přehráních otravné.
Do první skupiny můžeme s klidem zařadit Bouncing Of The Wall, vlajkovou loď alba, opravdu výbornou Still Breathing, na ni volně navazující Youngblood a Forever Now. Druhou kategorii odrhovaček zastupují pilotní singl Bang Bang, titulní Revolution Radio, Outlaws a i poměrně mdlý otvírák Somewhere Now.
Hitparádový punk
Výsledný dojem z alba je nasnadě: ani ryba, ani rak. Do průšvihu má díky několika jmenovaným povedeným skladbám daleko, na druhé straně ale není moc důvod k nějakému euforickému jásotu. Green Day zkrátka natočili další album. Nové, přesto povědomé.
Nejednu melodii jako bychom od nich v minulosti už párkrát slyšeli. Kapela vyloženě sází na jistotu. Proč ne, mohlo by jí to i projít. Jen proboha nečekejme nic na způsob v názvu deklarované revoluce. O ni tu nejde a vlastně nikdy nešlo.
Onen zmiňovaný neopunk je a vždycky byla nesmyslná škatulka. Punk buď je, nebo není. Nejde o hudební styl, ale postoj k tvorbě, k umění a k životu. A ten byl v případě Green Day, ale i Offspring, Sum 41 a dalších žánrových "prominentů" spíše ve znamení konformního útoku na špičky hitparád než nějakého boření zavedených pořádků. Pár jakože rebelských chytlavých sloganů, ale hlavně hladivě popové písničky, které si oblíbí jak teenageři, tak jejich rodiče.
Green Day nikdy nebyli a nebudou The Clash. Jejich Revolution Radio není Revolution Rock (1979), a tak je k nim třeba přistupovat. Čili - i v roce 2016 se od nich dočkáte kolekce úhledně zabalených chytlavých písniček, místy mělkých, místy emotivních. Tak to bylo a tak to je. Stačí-li vám to, nemáte důvod ke stížnostem.
