Padesát let existence rockové hudby na našem území si připomněla ve čtvrtek 14. října hned desítka skupin v pražské O2 areně. Vzpomínání to bylo jako každé jiné - někdy veselé a zábavné, jindy trochu útrpné a unavené. V rámci pravidelné série Beatfestů se představil celkem reprezentativní vzorek rockerů, z nichž (až na jednu výjimku) i ti nejmladší obývají pódia kolem čtvrt století.
Dopředu vše vyhlíželo jako bombastická megaakce, ale nakonec vlastně šlo jen o příjemně nenabubřelý obyčejný koncert - jen trochu delší. Pořadatelé sice přecenili zájem publika a kapacita největší pražské haly byla využita zhruba z poloviny, ale pořád o pár tisíc lidí šlo, a navíc se nezdálo, že by dost místa k tanci někomu vadilo.
Začátek, nejspíš i díky nezvykle časné hodině, byl poněkud rozpačitý. Lidé se scházeli jen zvolna a úvodní skupinu Nightwork, u které soudě dle vyslechnutých komentářů návštěvníků mnozí nechápali, proč se vůbec v soupisce ocitla, nemalá část posluchačů prostě vypustila.
Pětihodinový maraton přinesl kvalitativní výkyvy, čas od času problémy s ozvučením, ale jinak měl vcelku spád i fungující gradaci vhodně zvoleným pořadím. V nejlepším světle se pochopitelně předvedli ti, kteří nejen stále pravidelně fungují a často koncertují, ale i hrají před početným publikem, a vystoupení tak pro ně bylo jen jedním v řadě.
Hodně se tak blok povedl Visacímu zámku, který stylově zahrál i skladbu ze svého čerstvého klipu Padesát z připravovaného alba, které vyjde ještě v říjnu. Velmi dobrý ohlas měly i závěrečné Tři sestry či letitý Olympic, který svůj blok postavil na notoricky známých hitech. "Zámek" i "Sestry" také využili vystoupení k pozvánce na své blížící se narozeninové koncerty.
Na úplně nejstarší rokenroly si všichni mohli zavzpomínat hned při druhém účinkujícím, kterým byl jeden z "otců českého bigbítu" Pavel Sedláček. Právě ten v roce 1960 přejmenoval svou kapelu EP Hi-Fi na Studijní skupinu big beatu a vnesl tak dnes již počeštěný pojem do místní reality.
Velmi nevyrovnaně působilo vystoupení Blue Effectu. Ten v úvodu jako hosté posílila dvojka z Matadors - klávesista Jan Farmer Obermayer a zpěvák Viktor Sodoma - a následně i Vladimír Mišík, se kterým kapela zahrála slavný Slunečný hrob. Pak ovšem zpěvák Honza Křížek sáhl k rapovaným skladbám z období své někdejší skupiny Walk Choc Ice a nadšení především letitých fanoušků zjevně ochladlo.
Především ti mladší v publiku trochu odzívli i oprášené, umělecky se tvářící kompozice Progres 2, naopak dobrý ohlas měl návrat do osmdesátých let s asi nejvíc "heavy" kapelou večera, ostravským Citronem. Právě jejich blok ale bohužel nejvíc utrpěl ozvučením - hlasitost opakovaně kolísala, kytary se objevovaly a zase ztrácely a zpěvu ne vždy bylo rozumět. Naopak v dobré formě i přes náhradu za onemocnělého baskytaristu se ukázali Buty, kteří jen po skvělém úvodu zařadili v druhé polovině setu spíš méně výrazné skladby.
Moc se nepovedlo vystoupení Jasné páce, ale lety prověřené hity jako Majolenka, Výlet či Špinavý záda i tak u fanoušků zafungovaly skvěle. Čeho se ovšem posluchači vůbec nedočkali, byl byť jen náznak vysvětlení, jak to tedy je s tím Davidem Kollerem deklarovaným ukončením činnosti a pozvánkou, že jde o poslední koncert této legendy.
Ne snad přímo ostudou, ale rozhodně jen nepříliš povedeným nápadem byly velmi improvizované a často až chaotické "rozhovory" s protagonisty, které opravdu jen vyplnily čas přestaveb mezi jednotlivými bloky účinkujících. Dost často u nich docházelo k mystifikacím, chybám či lehce trapným situacím, kdy Ivana Rösslera, který je vedl, prostě zradila paměť.
Je dobře, že oslava padesátin bigbítu nebyla ani škrobená, ani trapná. A je dobře, že se ani nepokoušela ze sebe dělat něco víc než večírek na počest. Samozřejmě šlo spíš o akci pro pamětníky, mladší ročníky byly v publiku pochopitelně v menšině. Ale když klasická Zelená Tří sester krátce před jedenáctou uzavřela večer, při kterém došlo na ukázky ze všech etap domácí rockové historie, většina návštěvníků odcházela viditelně spokojená.
