Lidová písnička je základ, říká učitelka hudby Jarmila Žilková

Jak vzbudit v předškolácích lásku k hudbě včetně té klasické? Pěvkyně JARMILA ŽILKOVÁ ve své škole používá netradiční metody. "Děti zbožňují třeba Vltavu od Bedřicha Smetany, pak si hrají na pramínky a tančí," říká.

Jak jste se vlastně k výuce dětí dostala?

Před lety jsem se ocitla v nelehké situaci a hledala novou životní náplň. A moje neteř Marta mi poradila, že existuje hudební škola Yamaha, kde bych to mohla zkusit. Naučila jsem se u nich metodiku - nácvik písní u dětí, rytmizování. Ale měla jsem předepsané písničky, se kterými jsem se úplně neztotožnila. Takže časem jsem si vytvořila vlastní program, podle kterého teď učím.

Čím je váš program jedinečný?

Vzala jsem písničky Pavla Jurkoviče. Víte, on byl můj guru! Přinesl ze Salzburgu Orffovu školu, seznámil děti s Orffovými nástroji (xylofon, triangl, ozvučná dřívka nebo vajíčka, pozn. red.), vytvořil mnoho hudebních pořadů a hudebních knížek. Pracuju ráda s knížkou Jak počítají koťata, kde jsou jeho písničky na texty Jiřího Žáčka. Učím děti především písničky českých autorů. Lidová písnička je základ.

Jak vypadají vaše hodiny?

Zpíváme, tancujeme, rytmizujeme třeba na overballech, pohybově ztvárňujeme různé hudební ukázky. Vezmu třeba deset lidovek, které si děti vyhopsají do rytmu.

Proč je vůbec rytmus u dětí důležitý?

Hudba se skládá z melodie a rytmu. Navíc rytmus je důležitý i pro správný vývoj řeči. Jsem překvapena, kolik předškoláků má dnes vadu řeči. 

Co ještě s dětmi děláte?

Snažím se zaměstnávat obě jejich mozkové hemisféry. Když se točíme doprava, tak pak i doleva. Nejdřív rytmizujeme s vajíčky v pravé ruce, pak v levé ruce. Zaměstnávání obou mozkových hemisfér chybí třeba dyslektikům. Proto je dobré se tomu věnovat, fajn je také žonglování.

Prý dětem pouštíte i klasickou hudbu.

Děti zbožňují třeba Vltavu od Bedřicha Smetany. Poslouchají, jak se Vltava valí, poznají, kde zní pikola, pak si hrají na pramínky a tančí. Zkrátka neučím to, co mohou rodiče pustit dětem v autě.

Jak moc náročné je děti zaujmout?

Všechno je v přístupu. I ve škole vždy záleží na učiteli, jak ten předmět udělá zajímavý. Já děti zaujmu hned ve dveřích, už naše společné přivítání je vrchol srdečnosti.

Povídejte.

Děti mají rády rituály. Mám v rukou dva ptáčky - kosí bratry, které děti milují, a společně zpíváme: "Sešli jsme se u Ptáčků, zazpívat si písničku, budeme si spolu hrát a taky trochu tancovat. Vítáme vás dětičky, připravte si ručičky." A hned jedeme rytmizování, tanečky... Víte, je to velká zodpovědnost sáhnout si na dětskou dušičku. Ale já děti miluju! A ony mě snad taky. Říkají mi Jájo, a někdy i babi.

Když potkáváte tolik dětí a jejich rodičů, máte pocit, že se v rodinách stále dost zpívá?

To já nevím, ale maminky mých dětí z Hudebky jim zpívají, mají vztah k hudbě, proto je ke mně vodí. Pavel Jurkovič říkával: "Naprosto nejdůležitější od útlého věku je maminčin zpěv."

Jenže řada rodičů řekne: Já zpívám falešně, tak dítěti radši nezpívám. Přitom dítěti je to přece jedno.

Jistě. Důležité je zpívat, zpívat, zpívat. Ani tolik nezáleží na tom co. Ale myslím, že je velká škoda nenaučit děti lidové písničky. Koho nepohladila po duši jejich nádherná melodika, má prostě v životě o trochu méně krásy.

Co ještě nám hudba a zpěv mohou dát?

Když máte otevřené srdce pro hudbu, máte otevřené srdce i pro lidi. Když člověk doroste a má víc uměleckých, múzických či výtvarných poznatků, je vnitřně bohatší. V životě to zúročí. A ještě něco: také je dnes důležité umět se předvádět. Mám takové pódium ze žíněnky a říkám dětem: "Kdo dnes něco zazpívá?" Někdy se přihlásí jeden a někdy vlezou na to pódium všichni.

A kluci, kteří umějí zahrát na kytaru a zazpívat, byli vždycky za borce. Minimálně u holek.

Já si takhle pamatuju mladého Karla Gotta, to mně bylo tak sedm let, byl na koupališti v Kobylisích. Tehdy tam bylo jediné občerstvení - chleba s hořčicí za třicet halířů. A on tam poblíž seděl na dece, hrál na kytaru a opravdu moc pěkně zpíval. Když jsme se jednou potkali, tak jsem mu to vyprávěla.

Nyní vyučujete děti stejně jako kdysi váš otec, flétnista a hudební pedagog Václav Žilka. Jakou písničku s ním máte spojenou?

To jsou stovky písniček! Ráda vzpomínám na to, jak jsme jezdili na chatu k tetě do Beskyd. Bylo to z Prahy daleko. Sedli jsme do auta a celou cestu jsme zpívali. Anebo nám táta dával hudební hádanky, které se často vztahovaly k místům, kudy jsme projížděli. Takže jsme věděli, kde byli Mozartovi synové na prázdninách, uměli jsme vyjmenovat Smetanovy opery. Později jsme všichni začali hrát na různé hudební nástroje a táta nás učil zodpovědnosti a píli při hraní.

Že je váš otec hudebník, jste ale v dětství pocítila i negativně, že?

Narodila jsem se do těžkých let totality. A nevím proč, asi na něčí příkaz, se nás soudružky učitelky často ptaly, co dělá náš tatínek. Téměř všichni spolužáci odpovídali: "Státní zaměstnanec, státní zaměstnanec..." Blížilo se to k písmenu Ž a já jsem řekla: "Můj tatínek je hudebník!" Následoval výbuch smíchu, všem to přišlo komické. To byla divná, zdeformovaná a nemocná doba.

Co dalšího se vám vybavuje?

Jak jsme chodili každou neděli na mši do kostela, to bylo také traumatizující. V okolních domech na sídlišti totiž bydleli estébáci a vojáci. Když jsme šli na mši, lidi na nás z oken pokřikovali, děti se nám smály.

Také pak váš otec brzy dostal přes prsty...

Dostal výpověď v Českém nonetu, komorním souboru České filharmonie. A to přesto, že byl na vrcholu, natáčel desky, koncertoval s nejlepšími našimi sólisty své doby.

Jak to ovlivnilo život vaší rodiny?

Pro mě to znamenalo, že jsme přestali chodit na mikulášské do Rudolfina. Rodiče neměli peníze, maminka musela jít do práce a já vozila sestru Verunku každé ráno do jeslí. Žádné velké drama jsme ale nepocítili. Tehdy se raději před dětmi o takových věcech moc nemluvilo, uliční výbory byly plné udavačů, bděly nad každým.

Jak to bral táta?

Statečně. Díky vyhazovu vymyslel způsob výuky hry na zobcovou flétnu, který nazval Dřevěná píšťalka. Mělo to obrovský úspěch. Vznikaly soubory po celé zemi, letní hudební tábory, tatínek otvíral kursy pro učitelky mateřských škol, muzicírovalo se v rodinách.

Prý byl dost přísný a měl jasná pravidla.

Podmínkou přijetí dítěte bylo, že i ten, kdo dítě do školy doprovází, bude mít flétnu. A tak v prvních třech řadách seděly dětičky a v dalších třech jejich maminky a tatínkové. Starší žáci - asistenti běhali v řadách a těm prckům opravovali prstíčky. A vzadu si pískali ti rodiče a prarodiče. Někdy táta procvičoval i tatínky. Vzal na pódium dítě, a když něco nevědělo, tak si tam pozval i jeho tatínka. A když to nezahrál ani tatínek, musel dělat třeba dřepy.

Výuku dětí společně s rodiči jste do několika svých kursů Hudebky převzala, že?

Je to geniální. Kdo nepochopil, že se s malým dítětem musí občas cvičit a říkat mu, že levá ručička jde sem a pravá sem, jen ztrácí čas. Navíc pár minut denně má dítě maminku jen pro sebe. To je dobrý nápad třeba pro větší rodiny.

O vašem tatínkovi jsme namluvili dost, ale jak fungovala v rodině vaše maminka?

Starala se o chod celé rodiny, táta byl hodně na cestách, a tak mu vždy balila kufřík na zájezdy, dělala svačiny, chodila na jeho koncerty. Nejvíc jsem ale vnímala to, jak náš táta mámu miloval. Často ji objal a začal jí zpívat milostné tenorové árie či Schubertovy písně. My jsme z toho jako děti měly samozřejmě legraci.

Jak se mamince daří dnes?

Bydlí u mé sestry a má se moc dobře. Jezdí s bratrem do lázní, plave, luští křížovky, doučuje pravnuky, sleduje dění kolem sebe. A to je ročník narození 1924!

Pojďme zpět k Vám. Odmalička jste chtěla být zpěvačka?

Chtěla, ale táta potřeboval harfenistku do Pražského Dua, takže se mě moc neptal a koupil mi harfu. Královský nástroj, kterému nešlo odolat. Hru na harfu jsem vystudovala na konzervatoři u profesora Karla Patrase. To byl báječný muž a vynikající muzikant České filharmonie. Časem jsem si ale stejně přibrala ještě další obor - zpěv.

Zpívala jste i v Národním divadle...

Třeba první žínku v Rusalce, ale časem jsem dala opeře vale, stejně jsem moc šancí prorazit neměla.

Proč?

V té době bylo nemyslitelné získat sólistickou smlouvu bez členství v KSČ. To si mně ani nikdo nedovolil nabídnout. Mé postoje byly veřejné. Tak to zkusili jinak. Zažila jsem rok výslechů a lanařeni od STB. Nebylo lehké to ustát.

A stejně vás nepřemluvili.

V žádném případě! Svůj umělecký život jsem pak nasměrovala trochu jiným směrem, kde se členství ve straně až zas tak neřešilo. A třeba s Pražským komorním sborem jsme vyprodávali sály po celém světě.

Máte tři děti, pochytil někdo z nich lásku k hudbě?

Můj syn Prokop má kapelu a pořád někde vystupují. Dcera Marie, která má tři děti, chodí už asi dvacet let zpívat do amatérského sboru. A nejmladší Julie studovala konzervatoř, hrála na hoboj, byla dědečkova poslední žačka, nejnadanější, zpívá opravdu nádherně. Ano, jsme pořád muzikální rodina, i když se tím nikdo z dětí neživí. A myslím, že takhle jsou spokojení.

Čím vás vaše děti naposledy potěšily?

Když jsem měla oslavu narozenin, syn tam měl takový proslov. Zmínil moje občanské postoje, také to, že jsem musela procestovat miliony kilometrů autobusem a zpívat všude možně, abych vydělala peníze. Zmínil také, že u nás byl vždy nadbytek lásky a zakončil to větou: "Manka, Julie a já jsme se narodily pod šťastnou hvězdou a tou hvězdou jsi ty, mami." To bylo moc hezké. Mohou vám bouchnout saze, můžete udělat chybu, můžete se splést, ale vaše děti musejí vědět, že je milujete.