Mám svého anděla strážného, líčila cembalistka Růžičková

Měla jít do plynu osvětimského vyhlazovacího tábora, místo toho cembalistka Zuzana Růžičková opanovala koncertní podia Německa a posléze celého světa svojí virtuozitou. "V jeho hudbě je něco, co přesahuje osud člověka," říkala nejznámější světová interpretka J.S. Bacha, která ve středu 27. října zemřela. On-line deník TÝDEN.CZ přináší nezkrácenou verzi rozhovoru, který poskytla časopisu TÝDEN před oslavou svých 90. narozenin. 

U Vás se dveře netrhnou. V předsíni jsem se srazila s kameramanem České televize, jsou Vás plná zahraniční média. To si na své jubileum moc neodpočinete...

To ne. Média mají rádi story a můj život je jedna velká story.

Stala jste se světovou ikonou v interpretaci hudby Johanna Sebastiana Bacha. Proč Vás ze všech skladatelů fascinuje právě on?

Jeho hudba má úžasný řád, který, řekla bych, transcenduje lidský osud. Jako by v tom řádu bylo něco, co člověku říká: no tak človíčku, dobře, ty se tu svíjíš na zemi v bolestech, ale existuje něco, co tě přesahuje. To je abstraktní řád jeho hudby, který z ní dělá něco nadpozemského. A to jsem nenašla v žádném jiném skladateli. Ludwig van Beethoven je revolucionář, který hrozí pěstí k nebesům. To ve mně bylo a já jsem byla dobrý beethovenovský interpret. Ale právě toho pocitu nespravedlnosti, pobouření nad tím, co všechno se stalo, jsem se chtěla zbavit. Takový postoj spíš posiloval můj pocit nespravedlnosti za všechno, co jsme museli zažít, zatímco já jsem se potřebovala uklidnit, věřit, že existuje něco jiného než lidská zloba a nenávist. To mi přinášel Johann Sebastian Bach.

A přitom vy byste měla za co nebesům spílat! Dá se vůbec pochopit, že národ, který zplodil Bacha, zplodil i nacistické vyhlazovací tábory, které vám byly souzeny?

To se nedá pochopit a trápí nás to dodnes. Lidstvo dlouhou dobu věřilo, že vzdělanost a pokrok v umění nám umožní se vyvíjet neustále výš a výš, a najednou přišla taková retardace do zvířecího pudu, která nás zbavila víry v cokoliv. Ztratili jsme víru v patos, v pravdu. Nacisté přitom nebyli primitivové. Pro mě je stále nepochopitelné, že kultivovaní lidé mohli vědomě provádět to, co prováděli. Mnozí nacisté milovali klasickou hudbu. Třeba Reinhard Heydrich (zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava, zemřel při atentátu československých výsadkářů v roce 1942, pozn. red.) byl dobrý houslista. Byli to lidé s nemocnou duší, které ani hudba nedokázala vyléčit.

Bach vás prý chránil i v koncentráku?

Bylo mi čtrnáct let, když jsem byla v roce 1941 s rodiči deportována do Terezína. V prosinci 1943 jsme dostali předvolání do transportu do Osvětimi. Tatínek už tehdy nežil. Já měla spoustu not a kamarádi mi říkali, ať je neberu s sebou, že je tam už nebudu potřebovat, zatímco v Terezíně třeba ještě poslouží někomu jinému. Tak jsem si alespoň poznamenala na papírek jednu Bachovu skladbičku, kterou jsem měla ráda. Ty tři dny, co jsme jeli dobytčáky bez jídla a pití, jsem tu skladbičku pořád měla před sebou. V Osvětimi nastala hrůza - štěkot psů, záře reflektorů, řvaní esesáků. Nahnali mě spolu s dalšími ženami na náklaďák, moje maminka zůstala stát na rampě. Já jsem pořád držela ten papírek ve zmrzlé ruce. Při jednom závanu větru mi ale papírek ulítl, maminka se za ním rozběhla a ostatní ženské ji vytáhly do toho náklaďáku, který mě odvážel. Díky tomu jsme zůstaly spolu, jinak by bývala zůstala na té rampě.

Nevadí vám o holokaustu mluvit?

Vadí, ale dala jsem si slib, že nikdy neřeknu ne. Ono už není moc lidí, kteří tu dobu zažili. Chodila jsem to vyprávět i do škol. Nechtěla jsem ale, aby si studenti říkali, no jo, přijde nám sem nějaká babka vykládat, jak měla těžký osud. Řekla jsem, ať se přihlásí všichni, co mají německá jména. "To nás chcete kádrovat?" ptali se. Jo, budu vás kádrovat. Máme tu stranu Češi Čechům, představte si, že se dostane do parlamentu, prosadí zákony, že nebudete smět to a to. A teď si představte, že jedna z těch věcí, které najednou nesmíte, na vás nebude platit, co si vyberete?

Jak děti reagovaly?

Menší děti si všechny chtěly nechat pejska nebo kočičku, které jsme jako domácí mazlíčky museli povinně odevzdávat, ti starší uvažovali o tom, jestli by radši zůstali bydlet v bytě, z něhož by byli vystěhováni, nebo jestli by si nechali housle, knihovnu, které by jim byly zkonfiskovány, nebo jestli by zvolili jezdit i nadále tramvají a chodit do kina, což by bylo zapovězeno. Oktavánům na gymnáziu jsem říkala, ať si představí, že dostanou předvolání do transportu a někdo jim nabídne, že je schová, nebo že můžou utéct k partyzánům nebo přes hranice. Najednou zbystřili.

Nebylo moc lidí, kteří se dostali z Osvětimi živí, jak se to podařilo Vám?

Věděli jsme přesně, kdy máme jít do plynu. Mělo to být v červnu 1944. Esesáci totiž nechávali šest týdnů dopředu vězně psát domů antedatované dopisy, že se jim daří skvěle. Všichni přitom věděli, co je čeká, viděli jsme šlehat plameny, ten zápach byl cítit ve vzduchu. Ti, kteří uměli hebrejsky, se podepisovali jako "mrtvý" nebo "smrt", aby tu informaci propašovali ven. I my jsme dostali pokyn napsat domů. Mezitím ale 6. června 1944 došlo k vylodění spojenců v Normandii a nacisti najednou potřebovali tisíce mužů a žen jako pracovní síly. Vybrali ty, kteří se ještě drželi na nohou, a tak jsem se já i moje maminka dostala do Hamburku, kde jsme během náletů vykopávaly naftové vedení. Dostávali jsme tam tehdy denně jen kávu a 30 gramů chleba, já jsem jednoho dne zkolabovala. Když mě mistr začal křísit, tak ho maminka slyšela, jak říká: "To není možné, ona vypadá jako člověk. Sie sieht wie ein Mensch aus!" Tehdejší propaganda dokázala Němce přesvědčit, že jsme podlidi.

Jak dlouho trvá, než takové zážitky přebolí? Vytěsnila jste je?

Já mám bohužel, nebo bohudík, strašně dobrou paměť, díky tomu jsem celého Bacha hrála nazpaměť. Nevytěsnila jsem nic, měla jsem a mám noční můry a nikdy to nepřebolí. Až odejdete, tak zase nebudu moc spát. Ale dokázala jsem se zbavit nenávisti. I nenávist je určitá spojka člověka k člověku. Nenávist vás otráví zevnitř. Nenávidět můžete člověka, ale tohle byly zrůdy.

S jakými pocity jste jela poprvé po válce do Německa hrát národu, který Vám upíral člověčenství?

Hrozně jsem se bála. Bála jsem se, že tam potkám někoho z lágru. Ne všichni nacisté byli potrestáni. Jednou jsem se dozvěděla, že na mém koncertu v Ansbachu byl i Hitlerův architekt Albert Speer, mezitím už propuštěný z vězení. Naštěstí mi pánbů dal velký dar koncentrace, takže když už jsem jednou byla na podiu, tak mi bylo jedno, kde hraju. Nicméně vždycky jsem si říkala, že ty lavice v kostele nejsou pohodlné a když někdo na nich vydrží sedět půldruhé hodiny, tak je to určitý druh dobrovolného pokání. Jeden z důvodů, proč jsem začala jezdit do Německa, bylo přesvědčení, že je potřeba Němcům připomínat jejich kořeny a minulost, která je přínosná nejen pro ně, ale pro celý svět.

Bylo to paradoxně právě v Německu, kde jste si udělala světové renomé na hudební soutěži ARD v Mnichově v roce 1956, a to se taky neobešlo bez incidentu...

Pro mě poměrně nečekaně jsem se dostala do finále, které se mělo hrát s orchestrem pod vedením Rafaela Kubelíka (slavný dirigent českého původu, který po roce 1948 emigroval, pozn. red.) Kubelík byl ale nesmlouvavý. Řekl, že nebude dirigovat pro nikoho z komunistického Československa, že nehodlá ten režim podporovat. Bylo to pro mě kruté, ale takové bylo jeho přesvědčení. Na jednu stranu jsem ho chápala. Moje vystoupení by ale bez orchestrálního partu nevyznělo, tak jsem v šest ráno podplatila vrátného, aby mě pustil k cembalu a naučila jsem se i ten part ostatních nástrojů. Byla jsem tak vzteklá, že jsem tam přehrávala všechno, co jsem se naučila, i když mi porota po první větě řekla, že už to stačí.

Tehdy jste byla mladá a neznámá, později už vás znal celý hudební svět. Omluvil se vám Kubelík někdy za to extempore?

Potkali jsme se jednou na turné v Japonsku, kde já jsem hrála v jednom sále recitál a on v druhém sále koncert s bavorskými rozhlasovými symfoniky. Přišli za mnou po vystoupení, že se mnou jejich šéf chce mluvit. On pochopitelně věděl, kdo jsem. "Kdybych býval věděl, že jste to Vy!" omlouval se. A já jsem mu "odpustila". Pak jsem byla iniciátorkou jeho návratu. Hned po revoluci jsem předsedala dirigentské soutěži Pražského jara, volala jsem Kubelíkovi, jestli nechce přijet jako čestný předseda poroty. On byl tehdy nemocný, trápila ho artritida, prý nemohl dirigovat ani chodit, tak odjel do Kalifornie, kde bylo lepší podnebí. Tam se mu ulevilo, takže nakonec na poslední chvíli volal, že rád přijede. Jeli jsme ho tenkrát s Viktorem (manžel Zuzany Růžičkové, Viktor Kalabis, žil v letech 1923-2006, pozn. red.) vítat na letiště.

Viktor Kalabis byl věhlasný skladatel. Jak jste se seznámili?

Učila jsem ho na AMU na klavír. Tedy on byl mnohem lepší pianista nežli já, tak jsem mu říkala, ať si udělá zkoušku, že pak nebude muset na hodiny chodit, ale on nechtěl.

Jak jste mohla učit Viktora Kalabise, který byl o čtyři roky starší než Vy?

On byl za války totálně nasazený ve fabrice v Mělníku. Když válka skončila, tak se musel vrátit do školy a dostudovat konzervatoř. Já jsem po válce dostala dispens z předběžného vzdělání, prostě jsem ho přeskočila a šla rovnou na AMU. Přijali mě na základě toho, že mě slyšeli hrát. Takže já jsem léta měla uvedeno v občanském průkazu, že mám pět tříd obecné školy a pak Akademii múzických umění. Po absolutoriu jsem začala jako lektor učit studenty skladby, vychovala jsem tři generace skladatelů.

Jak jste zvládla přeskočit středoškolské vzdělání?

To máte jako když se v Berlíně na ulici zeptáte, jak se dostanete do Berlínské filharmonie. Správná odpověď zní: cvičit, cvičit, cvičit... Když jsem se vrátila z tábora v Bergen-Belsenu, tak jsem byla zdecimovaná po skvrnitém tyfu a ruce jsem měla od těžké práce a omrzlin úplně zničené. Říkali mi, že už nikdy hrát nebudu, ale já jsem hrála na klavír dvanáct hodin denně, abych to dohnala.

Měla jste se po válce kam vrátit?

Vrátili jsme se s maminkou do Plzně, kde jsme dostali třípokojový byt. Pak přišel roku 1953 a měnová reforma, která úplně znehodnotila československou měnu. Škodováci v Plzni se proti reformě vzbouřili, začali strhávat rudé vlajky a Stalinovy portréty, osvobodili vězně z vězení, shromažďovali se na náměstí, kde zpívali Kde domov můj. Režim povolal pohraničníky, kteří demonstranty rozehnali vodními děly. Samozřejmě se nemohlo říct veřejnosti, že kontrarevoluci dělali dělníci, muselo se to svézt na kapitalisty. Maminka sice už obchod neměla, ale byla to bývalá kapitalistka, a tak jsme dostali stejně jako spousta jiných lidí výzvu, že se do dvanácti hodin druhého dne musíme vystěhovat z bytu a že budeme umístěni do pohraničí. Rodiny, které tam byly vystěhované, dostaly navíc nálepku státní nespolehlivosti. Kdyby nás tam bývali vystěhovali, tak by už nikdy nikdo neslyšel jméno ani Kalabis, ani Růžičková.

Zase nastoupil váš anděl strážný?

Můj manžel měl tehdy podnájem v Praze, na bytovém úřadu seděl pán, jehož děti byly vynikající muzikanti, a když slyšel celou tu story, tak se ustrnul. Do devíti hodin druhého dne dokázal sehnat pro Viktora dekret na byt. Viktor s ním přijel ve 12 hodin do Plzně a když ve 13 hodin dorazil esenbák s vystěhovaleckým dekretem, tak jsme mu řekli, že jsme se právě vzali a že se stěhujeme do Prahy, kde máme dekret na byt, a že bereme maminku s sebou. Když jsme přijeli do Prahy, tak jsem omdlela jako špalek.

Proč jste vlastně na AMU učila hru na klavír a nikoliv na cembalo, kterým jste se proslavila na celém světě?

Protože na ministerstvu seděli soudruzi, pro které bylo cembalo feudální a religiózní nástroj. A navíc, "Soudružko, vždyť je to o pánu Ježíši, ty nemáš marxisticko-leninské vzdělání, abys mohla se studenty ideově pracovat!" říkal mi kdysi jeden z nich. Tak jsem mu na to odpověděla, že Bach byl zaměstnancem Lipska a musel komponovat na zakázku města každý týden kantáty. A kdyby byl zaměstnancem města Prahy, tak by musel komponovat kantáty na Lenina. Tím jsem ho umlčela. A Bachovi jsem se pak v duchu omluvila.

Proč vůbec byla snaha cembalo upozadit?

Ono se upozadilo samo. Když přišel klavír, tak zpočátku existoval s cembalem vedle sebe. Pak ale začal být klavír mnohem silnější, virtuóznější a přišli skladatelé jako Ferenc Liszt nebo Fryderyk Chopin, kteří se věnovali pouze klavíru, a tak cembalo na sto let zmlklo. A pak se stalo něco neuvěřitelného - na začátku 20. století přišla jeho renesance, začalo se na něj hrát nejenom jako na nástroj staré hudby, ale začaly vznikat nové skladby, fungovalo v jazzu, filmové hudbě, stalo se běžným nástrojem 20. století.

A to je i vaše zásluha. Jako jediná na světě jste nahrála celé rozsáhlé Bachovo dílo pro cembalo, co to pro vás znamenalo?

Pracovala jsem na tom deset let, mezi roky 1965 a 1975. Vzniklo tehdy dvacet elpíček, které nyní vydavatelství Warner Music remastrovalo na cédéčka, každé má kolem sedmdesáti minut. Bach byl úžasný, dnes jenom na přepis jeho díla spoustě lidí nestačí celý život, a přitom tam není jediná nota, která by nesedla. Bach třetinu svého života věnoval cembalu. Když jsem začínala, tak abych publikum nalákala na cembalo, hrávala jsem půlku koncertu na klavír, půlku na cembalo a jednu skladbu na oba nástroje. Cembalo dokáže mnohem lépe než klavír vyjádřit barvu, strukturu, rytmus.

Bachovy skladby ale většinou slyšíme na klavíru...

Bach ale pro klavír nekomponoval, i když klavír v jeho době už existoval. Já jsem si vždycky zkoušela představit pocitově, jak by to mělo znít, a pak jsem to korigovala podle muzikologických pramenů. Nikdy jsem nepřistupovala na dogmatická pravidla interpretace, kvůli tomu jsem byla určitou dobu považována za heretika, který je mimo proud rané hudby. Interpretace barokní hudby vychází částečně z návodů, které psali sami barokní autoři. Ale vycházet z těchto slovních pokynů není vždycky historicky věrné. Například Girolamo Frescobaldi, varhanní a cembalový skladatel 17. století, píše ve svých pokynech, že rychlé pasáže se mají hrát pomalu, to vás zarazí. A pak zjistíte, že to psal toskánským dialektem, kde "pomalu" znamená "zřetelně".

K hudbě vás prý přivedla tuberkulóza?

Já jsem byla jako dítě hubeňoučká, slaboučká, k nepřežití. Onemocněla jsem tuberkulózou a půl roku se musela léčit v sanatoriu v rakouském Semmeringu. Když jsem se vrátila, tak jsem chytla zápal plic s vysokými horečkami a moji rodiče mi slibovali, přej si, co chceš, hlavně se uzdrav! Tak jsem si přála klavír. To mi bylo asi devět let.

A pak jste velkou část svého života procestovala po světových koncertních podiích. Režim vám nebránil v cestách na Západ?

Umožnili mi cestovat, protože jsem jim vozila devizy. Měla jsem smlouvy na spoustu peněz, většinu mi sebrali, asi dvacet procent jsem dostala vyplaceno v tuzexových bonech (Tuzexy byly obchody se západním zbožím, kde se platilo pouze speciálními poukázkami - bony, pozn. red.)

Ale zas tak jednoduché to nebylo. Na každý výjezd bylo zapotřebí potvrzení uličního výboru KSČ, což byl soused, který podával zprávy o tom, jak se chovám a jestli nehrozí, že budu emigrovat. V roce 1956 jsem dostala stipendium do Paříže, kam jsem směla odjet, ale když tam nabídku koncertu dostal i Viktor, tak jsem se musela vrátit. Nemohli jsme vycestovat oba zároveň.

Jak jste si na Západě připadala?

Měli jsme strašně malé diety, na celý zájezd jsem dostala od Pragokoncertu třeba jen pět nebo deset marek. Když jsem musela přestupovat v Norimberku po cestě do Kolína nad Rýnem, tak jsem neměla ani na kafe. Kolikrát jsme spali v nějakém zámečku, kde byla drahá restaurace a my jsme museli říkat, že nemůžeme jíst, protože nás bolí žaludek. A žaludek nás opravdu bolel, ale hlady! Jeden den jsem s Josefem Sukem večeřela opulentně na zámku a pila k tomu staré víno a druhý den už jsme měli jen na buřty.

Které zážitky z cest vám ulpěly v paměti?

V Paříži se se mnou chtěla sejít nějaká novinářka, já jsem byla unavená a pořád jsem odmítala. O něco později v kavárně hotelu, kde navrhovala se sejít, vybuchla bomba. Byla jsem v Teheránu nedlouho před pádem šáha. Teherán tehdy vypadal jako malá Paříž - bylo to město plné krásných hotelů a elegantních žen, je to děsivé, ale půl roku nato byly všechny v burkách. Spoustu historek mám i z Ruska. Musela jsem si vozit vlastní nástroj, protože tam dlouhou dobu nástroje nebyly. Nikdy jsme dopředu nevěděli, kde budeme hrát, asi abychom si s nikým nemohli domlouvat žádné schůzky. Takže jsem nevěděla, jestli si mám sbalit kožich nebo plavky. A tak se taky stalo, že jsem jednou přiletěla do Moskvy, tvrdla na letišti, kde mě nikdo nečekal, až se nakonec ukázalo, že jsem měla být v Kyjevě, ale to jsem vůbec netušila.

Koncertovala jste i v Izraeli?

Ne, tam jsem nikdy v životě nebyla. Do roku 1968 to nešlo, Československo nebylo s Izraelem zadobře, v roce 1968 jsem tam měla jet, ale do toho přišli Rusové, a pak už to nešlo vůbec.

Co pro vás židovství znamená?

Těžká otázka. Rozhodně bych toho o židovství nevěděla tolik, kdyby nepřišel nacizmus. Mně bylo tenkrát jedenáct nebo dvanáct roků, nesměla jsem najednou chodit do školy, nosila jsem hvězdu a pochopitelně jsem se obklopila knihami, abych přišla na to, proč tomu tak je a proč jsem jiná. Začala jsem se zajímat o judaismus a sionismus, obrovsky mi to obohatilo život. Když nás deportovali do Terezína, tak jsme se tam začala učit hebrejsky, dodnes pořád trochu rozumím.

Do války jste si jako židovka nepřipadala jiná?

Ne. Za masarykovské republiky tu skutečně nebyl rasismus. Chodila jsem na židovské náboženství, aniž bych se setkala s jakoukoliv nevolí, a protože jsem milovala obřady a procesí, tak jsem o křesťanském svátku božího těla chodila s košíčkem květin a taky mi nikdy nikdo neřekl, že do kostela jako židovka nepatřím. Kdyby bývali nepřišli nacisti, tak bych si ani neuvědomila, že mám být jiná. Patřili jsme k vyšší střední třídě, rodiče měli obchod. Když nám nacisti všechno zakázali, tak se někteří lidé, třeba náš zelinář, začali chovat arogantně, ale byla i spousta statečných lidí, kteří mě chodili doučovat do bytu, když už jsem nemohla do školy. I moje učitelka klavíru mě učila dál.

Jak se židům žilo v Československu po válce?

V padesátých letech tu byl antisemitismus dirigovaný z Moskvy, jak se ukázalo zejména v procesu s Rudolfem Slánským. Projevovalo se to ve filharmonii i na divadle, kde kolovaly dokonce seznamy židů a bílých židů - lidí, kteří si vzali žida nebo židovku. Být židem bylo manko, které zhoršovalo kádrový profil. Viktor si mě chtěl vzít, ale ač jsem mu to rozmlouvala, stejně trval na svém. Vzali jsme se v roce 1952. Nebylo to tehdy lehké.

Nikdy jste nechtěla z Československa emigrovat? Ve světě by vás bývali přijali s otevřenou náručí...

Ne. Stejně jako já s Viktorem, i Josef Suk a celá řada dalších umělců jsme měli nesmírně rádi tuto zemi, neuměli jsem si představit, že ji opouštíme navždy, nechtěli jsme se dostat do role emigrantů. Ani můj tatínek nevolil emigraci, i když měl v kapse americké vízum. Byl to velký vlastenec, říkal, že národ se neopouští, když je v nouzi. Celá moje rodina byla nesmírně vlastenecká, od samých počátků byli v Sokole, ještě dnes je na plzeňské sokolovně pamětní deska rodině Růžičkových, a dodnes se tam dokonce cvičí sestava, kterou cvičil bratr mého otce. Dnes vlastenectví možná vypadá směšně a přehnaně, ale když z Terezína odjížděl transport Čechů do plynu, tak oni stáli na těch náklaďácích a zpívali Kde domov můj...

Myslíte, že dnes už lidé nejsou vlastenci?

Dneska není vlastenectví, dnes je nacionalismus. Nejsou hodnoty, za které bychom byli ochotni bojovat. Poslední záchvěv vlastenectví tu byl v roce 1968. Do té doby tu ještě fungovalo spojení s první republikou. Když přišla okupační vojska, tak jsem si v tom okamžiku řekla, že tohle národ nestráví, že zase došlo ke zradě, zase o tom Západ věděl a nic neudělal. Vždyť se včas evakuovala velvyslanectví! A zase zvítězilo násilí. Netušila jsem, že to bude trvat dvacet let, ale měla jsem pocit, že tehdy tu něco skončilo, něco se v nás zlomilo a už to tak zůstalo.

Není to tak, že každá doba potřebuje dozrát? Že 25 let od revoluce je možná příliš krátká doba na obrodu demokracie a národa? Nelámete nad námi hůl předčasně?

Možná máte pravdu. I Mojžíš věděl, proč těch čtyřicet let vodil Izraelce po poušti, než je dovedl domů... Otázka je, jestli budeme mít čas dozrát. Ano, chtělo by to čas a mír a možnost si skutečně na demokracii zvyknout, ale my potřebujeme síly teď! Měli jsme demokracii jen dvacet let za první republiky, pak začal nacismus. Ale i tak je to v nás cítit. Posunuje nás to na západ mnohem více než ostatní země východního bloku, jako třeba Maďarsko a Polsko, kde jak pozorujeme, se ukazují nedemokratické tendence. Masarykova republika byla pro vývoj našeho národa nesmírně důležitá.

Jak se vám s vašimi životními zkušenostmi jeví dnešní doba?

Strašně. Zase se zvedají ty nejprimitivnější pocity rasismu, nenávisti, potřeby někoho ponižovat, někoho vytěsňovat ze společnosti. To vidím jako velice nebezpečné. Například osvětimská lež byla u nás dlouho beztrestná. Nepochopím, že se o tom dneska zpívají nenávistné písně. Celá ta záležitost s Ortelem! (V hudební soutěži cen Zlatý slavík za rok 2016 získala druhé místo kapela Ortel známá xenofobními a rasistickými texty. Na protest proti tomu ze sálu odešel romský hudebník Radek Banga a pár dalších, zatímco například Lucie Bílá nebo Lucie Vondráčková Bangovo gesto odsoudily jako zbytečné, pozn. red.) Kdyby měli sebemenší představu, jaký je to prožitek, tak by to nikdy nemohli vůbec vypustit z úst. Já nechápu, že se na protest nezvedli v tom sále všichni!

Je dnes problém být v Česku židem?

Já jsem nikdy nezapírala, že jsem židovka. Antisemitismus byl, je a bude, a to dokonce i tam, kde vůbec žádní židi nejsou. Třeba v Polsku už jich je jen hodně málo. Pamatuju si, že jsme byli s manželem v penzionu někde v Německu, a nevím, jak na to přišla řeč, majitelka penzionu nám říká "Židy, ty já zrovna nemusím!" Viktor se jí ptal, jestli vůbec někdy nějakého znala. Prý vlastně ani ne. Dodnes jsou lidé schopni mi říct: "Ale ty vůbec nevypadáš jako židovka!" A to má být kompliment? ptám se. Měla jsem jednoho kamaráda spisovatele, kterému vyšla knížka pro děti, v níž figuroval lakomý žid. Přinesl mi to a já mu říkám, jak mi tohle můžeš přinést? On byl velice překvapený, že mi to vadí: "Lakomý žid, to je folklór, to je něco jako vodník..." Hodně jsem o antisemitismu přemýšlela. Jeho původ je náboženský i ekonomický. Židům se dařilo lépe, půjčovali si od nich i králové. A když neměli na vracení, tak je likvidovali, o tom je celá historie.

Jak se ve svých devadesáti letech cítíte?

Unavená, zpomalená, jako v devadesáti. Ale cigareta mi pořád chutná. Už nemám tak pohyblivé ruce. Dost jsem si zakládala na technice hraní a zlobí mě, když už mi to nejde tak, jak jsem byla zvyklá. Už deset let nehraju, ani doma. Je lepší, když si lidé řeknou "To je škoda, že už nehraje", než aby si říkali "To je škoda, že ještě pořád hraje"! Ale udělala jsem jednu výjimku - vedu ve hře na cembalo výborného americko-perského cembalistu Mahana Esfaháního.

Jak si vás našel v Praze?

Odešel s rodinou do USA, když mu byly čtyři roky. Jeho tatínek mi říkal, že jsem byla pro Mahána idolem už od jeho patnácti let, že měl můj obrázek nad cembalem. Několik let mi emailoval, ale já už jsem nechtěla nikoho učit s tím, že jsem nemocná, stará a unavená. Ale on to nevzdával. Jednou mi zavolala jeho manažerka, že před mým domem stojí taxík a že mě odveze do kostela Sv. Šimona a Judy, kde bude Esfahán hrát. Nechala jsem se tedy unést v taxíku, abych zjistila, že to je takový talent, který nemůžu odmítnout. Jezdil za mnou z Londýna, kde učil, a nakonec se přestěhoval do Prahy, aby to měl blíž. Teď už dělá obrovskou kariéru, já už ho vlastně nemám co naučit, rozmlouváme spolu o hudbě.

Které z civilizačních výdobytků za posledních devadesát let, co jste na světě, pro vás byly nejpřevratnější?

Mě žádné civilizační výdobytky nevzrušují, pokud se něco nestane s lidskou myslí, jinak budou vždy dvojsečné. Já bych viděla jako velký pokrok, kdyby se lidé dokázali poučit z minulosti. Když je člověku devadesát a vidíte, že společnost dělá stále stejné chyby a dostává se do spirály, která se stále točí stejným směrem, tak ani můj příslovečný optimismus nedokáže překonat hrůzu, která mě z toho jímá. Vrstva civilizace je nesmírně tenoučká, stačí určitá míra strachu vyvolaná skutečnými událostmi nebo propagandou, a něco konkrétního, kam ten strach směřovat. Trochu se bojím, že jsme v situaci podobné rozpadu Říše římské. Chybí výrazné postavy v čele států, dochází k velkému stěhování národů a prolínání kultur. My na to nejsme připraveni, my jsme strašně rozmazlení. Vedeme takový ten rozmarný život starého Říma ve znamení "chléb a hry", nejsme připraveni to ustát.