Kuba
Na ostrov socialismu se pozvolna vrací rock
17.07.2019 11:42
Přežili desetiletí vyčlenění na okraj společnosti a obviňovaní z ideologického rozvratu, neboť hráli hudbu nepřítele. Kubánští rockeři dnes mají bílé vlasy, ale konečně získali na ostrově socialismu a salsy postavení, jaké jim náleží. Havana, symbol lepších časů, oslavila 13. července mezinárodní den rocku třídenními koncerty. V sídle Kubánské agentury rocku Maxim Rock zahrálo třináct skupin.
Na kubánské rockery už se nepohlíží podezíravě. Se svými dlouhými vlasy, přiléhavými džínami a koženými náramky byli na hony vzdáleni představě "nového člověka", seriózního a pracovitého, kterého opěvovala revoluce Fidela Castra.
Život zasvěcený hudbě
Nicméně valná většina z nich si nevybrala ani exil, ani disidentství, ale zůstala na ostrově, kde vedla skromný život zasvěcený hudbě. Dnes mnoha z nich už vypadaly vlasy a mají kila navíc, ale jsou pravidelně vidět na scéně v desítkách havanských sálů.
Osmačtyřicetiletý Roberto Díaz s prošedivělou bradkou patří k těm, kdo se pokusili hrát rock koncem 80. let.
"Patřil jsem k těm mladým, které pořád zadržovala policie na ulici, abych se legitimoval, nebo mě odvedli na komisařství, když jsem měl u sebe kytaru," vzpomíná Díaz, který v srpnu odjíždí na evropské turné se svou skupinou Animas Mundi.
"Bývalo to těžké, ne jako dnes," přidává se dvaašedesátiletý Virgilio Torres, zpěvák skupiny Vieja Escuela (Stará škola).
Rock přišel na Kubu v roce 1955, čtyři roky před revolucí, ze Spojených států. Následovala politická a ideologická konfrontace mezi oběma zeměmi a od roku 1962 uplatňoval Washington proti ostrovu ekonomické embargo.
Ideologická diverze
Za těchto okolností se na rock pohlíželo jako na ideologickou diverzi, říká Virgilio. V 60. až 80. letech bylo v kubánském rozhlase a televizi zakázáno vysílat rock, který však byl později pozvolna tolerován.
"Byla to hudba nepřítele, protože se zpívalo anglicky. Teprve o mnoho let později si úřady uvědomily, že tomu tak není, ale mnoho hudebníků už připravily o jejich nástroje," uvádí Virgilio.
V roce 1990 se zhroutil Sovětský svaz a Kuba přišla o svou hlavní oporu. Ostrov tehdy zažil svou nejhorší krizi známou jako zvláštní období.
V té době začal rock rozpínat svá křídla. Koncertní prostor pod širým nebem Patio de Maria se otevřel na vysoce symbolickém místě, nedaleko Paláce revoluce v Havaně, politického srdce Kuby.
Podvratná hudba
Hrály tu první profesionální skupiny. V roce 2000 odhalil Fidel Castro sochu Johna Lennona, vznikl bar El Submarino Amarillo (Žlutá ponorka) zasvěcený rocku a četná státní kulturní střediska začala akceptovat tuto kdysi podvratnou hudbu.
"Ještě toho zbývá hodně udělat. Zlepšil se přístup k televizním a rozhlasovým programům, ale jsme teprve na začátku," říká Aramis Hernández. "Dveře se jen pootevřely, protože například o nás nemají zájem hudební vydavatelství," přidává se Virgilio Torres.
Padesátiletý Nor Steinar Seland přijel na Kubu v 90. letech. "Rock byl tehdy okrajovým jevem a tak trochu jím zůstává," soudí.
Kubánský rock si však udržuje své věrné. "Je tu publikum, které se začíná vracet, staří lidé, kteří si jdou z nostalgie konečně svobodně poslechnout rock," říká Virgilio Torres.
"Byli to hippies nebo milovníci rocku. Dnes to jsou architekti, lékaři, hudebníci, kteří se dokonale začlenili do společnosti. A i když posluchačů není tolik, jsme šťastní," dodává.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.