V neděli 24. října se v pražském Obecním domě měl objevit bývalý klávesista skupiny Deep Purple Jon Lord. Spolu s maďarskými symfoniky měl zahrát především své slavné dílo Concerto For Group And Orchestra. Pořadatel však z důvodů odstoupení finančního partnera od smlouvy koncert na poslední chvíli zrušil. Ještě předtím však Jon Lord odpověděl pro TÝDEN.CZ na pár otázek.
Vaše Concerto For Group and Orchestra bylo koncem šedesátých let průkopnické dílo ve zkoumání možností spolupráce rockové kapely a symfonického orchestru. Jak vás vůbec myšlenka spojit tyto dva v podstatě odlišné a v mnohém protichůdné světy napadla?
Byl to prostě nápad. Hlodalo mi to v hlavě už nějakou dobu, přesněji řečeno dva roky, a když jsem hrál s Deep Purple, připadalo mi jako dobrý nápad, zrealizovat to s tak dobrou rockovou kapelou. Navrhl jsem to klukům a oni souhlasili, byla to ale opravdu spíš jen zkouška, která se myslím povedla.
Jak se díváte na podobné současné pokusy svých kolegů? Slyšel jste třeba letošní Stingovo Symphonicities?
Fakt se mi líbí, co dělá Sting. Symphonicities je skutečně fantastická deska, která respektuje zvuk orchestru, a to já mám děsně rád.
Jak uběhla řada let, má ovšem dnes album se symfonickým orchestrem kde kdo, včetně třeba jinak tvrdých rockových kapel, kde to působí až komicky...
Ano, slyšel jsem všechny. Některé mám rád, jiné méně. Třeba u Metalliky mám problém. To je podle mě skvělá rockmetalová kapela, která nemá chybu. Ale s tím orchestrem to byla viditelně pouze módní záležitost, nebylo to o muzice. Nahrávat s orchestrem není jednoduché, je to dřina, a z Metalliky mám v tomto směru dojem, že by totéž zvládla i partička studentů. Nic ve zlém (smích).
Ke spolupráci jste pro tuto příležitost přizval maďarské muzikanty, polskou zpěvačku a velšského zpěváka. Jak jste na ně narazil, resp. podle čeho jste si je vybral?
Na zářijový termín jsem měl pozvaný stejný orchestr, který se mnou v té době hrál v Maďarsku, Rakousku a dalších zemích, bylo tedy logické, že spolu odehrajeme i Prahu. Jenže po přesunutí termínu jsem musel zajistit jiné muzikanty a s tímto maďarským orchestrem už jsem pracoval mockrát a bylo to vždycky super, takže to byla jasná volba. Co se týká polské zpěvačky Kasii Lasky, tu jsem potkal v roce 2007 u nich v Polsku a zamiloval jsem se do jejího hlasu. No a s velšským zpěvákem Stevem Balsamem se známe už léta, a i když je vždycky zajímavé pracovat s novými lidmi, pro velká vystoupení vždycky raději volím osvědčené hráče, se kterými jsme naladěni stejně a víme, co od sebe čekat.
V druhé polovině večera se chystáte zahrát další vaše skladby. Prozradíte, konkrétně které?
Ano, zahraju asi čtyři nebo pět písní z doby Deep Purple. Budou to třeba Perfect Strangers, Child in Time, Pictures of Home a nějaké další, to se ještě uvidí. No a samozřejmě přidám i nějaké své sólové skladby.
Prý jste před osmi lety opustil Deep Purple kvůli nedostatku času. Jak jste na tom dnes? Nemáte ho nakonec s řadou podobných projektů ještě méně?
Už jsem dospělý. Samozřejmě, že mám času pořád málo, ale řekl bych, že si to už dokážu lépe zorganizovat.
Klávesista, specialista především na hru na Hammondovy varhany, stál v roce 1968 u zrodu slavných Deep Purple. O rok později spolu s nimi zrealizoval v londýnské Royal Albert Hall své autorské dílo Concerto for Group and Orchestra, které následně i vyšlo jako čtvrté album skupiny. Díky klasickému hudebnímu vzdělání, jemuž se věnoval od pěti let, vnášel do jejich tvorby prvky vážné hudby i poté. V letech 1978-1984, kdy Deep Purple neexistovali, byl členem další hardrockové legendy Whitesnake. V roce 2002 Lord obnovené Deep Purple opustil a vydal se na sólovou dráhu.
Vím, že spolupracujete mj. i s Anni-Frid, bývalou zpěvačkou švédské Abby. Jak k téhle spolupráci došlo?
Jon Lord (69)
V roce 1998 nás představil společný kamarád a my se spřátelili. Hodně si s ní rozuměla i moje žena, byly neustále v kontaktu (smích). Jednoho dne jsem jí dal poslechnout nahrávku s tím, že by si tam mohla taky zazpívat a ona souhlasila. Ovšem náš vztah není primárně založen na hudbě, jsme opravdu výborní přátelé, Anni je fantastická a obdivuhodná žena. Jsem šťastný, že jsem ji tenkrát mohl poznat.
Nakonec otázka, kterou asi dostáváte často: Pořád ještě nelitujete svého odchodu z Deep Purple? Třeba u nás jsou i po letech stále velmi populární...
Víš, než jsem odešel, trvalo několik let, než jsem se definitivně rozhodl. Ale vždycky je to tak, že máš na výběr doleva nebo doprava a prostě se musíš rozhodnout. Já tehdy šel tak, kam mě táhlo srdce, jakkoli to zní jako klišé. Samozřejmě, že mi Purplové chybí, jsou to moji životní přátelé. Nechybí mi ani tak to koncertování, protože hraju pořád a hraju i purplovské písničky, chybí mi hlavně oni osobně, trávili jsme spolu hodně času.
