Noví U2: za horizontem čeká známá, velebná krajina

U2 vyhrožovali dancefloorem, trancem, hardcorem a dalšími novotami ve svém rejstříku, ale na albu No Line on the Horizon se spíš vracejí sami k sobě. Naštěstí.

Přemet v podobě změny producenta, nekonečné přepisování dalších a dalších písní, cizelování zvuku nahrávky a tím pádem odkládání data vydání, zkrátka všechny hojně medializované tanečky kolem nové desky U2 se vyplatily. Dílo se zdařilo.

Největší radost alba No Line on the Horizon? Znovunalezená melodická invence. Vznosnost a velebnost refrénů vyvolává vzpomínky na nejslavnější éru ikonického irského čtyřlístku.

Experiment? Jaký experiment?

Jediné, co by mohlo v případě ostře sledovaného počinu U2 vyvolat pochyby, byla vehementní tvrzení o plánovaném zvukovém novátorství (třeba z úst producenta Daniela Lanoise), které vydání alba předcházely. Pokud někdo opravdu čekal posouvání mezníků hudebního výrazu kapely, musí být zklamán. Většina fanoušků však spíše zajásá nad starými dobrými U2.

Jistě, kapela často sahá k využití elektronických smyček, ale to dělala už dávno a nepředvádí s "kybernetikou" v rámci současné scény žádné velké neobvyklosti. Občas zaburácí ostřejší, zkreslená kytara, ale kdepak nějaký proklamovaný hardcore. Oproti titulům z posledních let se písně spíše vracejí k charakteristickému mlžnému třepotání The Edgeových kytar a ke snivým plochám syntezátorů dlouholetého spolupracovníka, producenta Briana Ena.

Víc než kdy jindy jsou z nahrávky cítit právě producentské zásluhy. Duu Eno & Lanois, které stálo za nejslavnějšími deskami U2, je přiznáno i spoluautorství většiny písní. Že by právě zde tkvěla podstata melodické nápaditosti?

Každopádně je dobře, že se Irové po nezdařené spolupráci s věhlasným americkým produkčním Rickem Rubinem obrátili na staré známé. Byť je otázka, zdali by právě Rubin, který v minulosti prokázal schopnost probrat z útlumu leckterou zasloužilou legendu (včetně Donovana či Johnnyho Cashe), skutečně nedokázal vyprovokovat onen kýžený posun do jiných sfér.

Pohled na východ

Jestli je přece na No Line on the Horizon něco pro U2 relativně nového (byť v minulosti naznačeného), tak občasná lehká inklinace k arabské a orientální melodice, autentizovaná inspirativními cestami členů kapely po světě i "světáckými" tématy textů. Ne nadarmo si U2 vybrali jako jedno z míst natáčení alba marocký Fez.

Písně oživuje například "blízkovýchodní" Bonovo hlasové zadýchnutí v Moment of Surrender či orientalizující sekvence tónů v Get on your Boots. Skladby Fez - Being Born a Cedars of Lebanon se přímo zabývají marockou, respektive libanonskou tematikou.

Poněkud okopané botky

Podobně matoucí jako ohlášky experimentu byla i volba prvního singlu Get on your Boots. Tato píseň ve shodě s původními prohlášeními protagonistů kombinuje verzi nesenou danceflooreovým základem s punkově energickým kytarovým riffem. Jakoby šlo o jakousi zvláštní kombinaci singlů Lemon (1993) a Vertigo (2004). Píseň zachraňuje zmíněná neoposlouchaná, orientalizující melodika refrénu, nicméně o zbytku alba singl příliš nevypovídá. Vypíchnutí Get on your Boots je o to nepochopitelnější, že album obsahuje celou řádku jednoznačných hitů. Namátkou Magnificent, Stand Up Comedy nebo Breathe. Nenechejte se odradit.

Od U2 už dnes nikdo neočekává, že překročí stín mistrovských kusů svých bohatýrských let, kdy album The Joshua Tree (1987) překonalo zlomové The Unforgettable Fire (1984) a Achtung Baby (1991) se minimálně vyrovnalo The Joshua Tree. Zároveň však vůbec nebude přehnané tvrdit, že No Line on the Horizon je nejlepší album U2 z období po Achtung Baby. Nabízí mnohem víc, než v co se leckdo odvážil doufat.

U2 - No Line on the Horizon. Vydavatel: Island/Universal Music, 53:44 min.

Foto: Universal Music