Hudební zpracování materiálu je vždy jen balením, jeho podstata zůstává stejná. Ať už jde o komorní, sólové podání, a nebo o výsledek snahy početného seskupení, stejně vždy záleží jen na síle prvotního nápadu a schopnosti něco sdělit. A když ty chybí, pak složitější aranžmá jen maskuje vnitřní prázdnotu - naopak silná písnička se pozná podle toho, že funguje v jakékoli podobě, žánrové úpravě i verzi.
Jan Burian: Zpěvy u klavíru (Indies MG)
http://www.janburian.cz/
V roce 1998 vydal písničkář Jan Burian album Jenom zpívám, na kterém své autorské písničky poprvé představil v té nejsyrovější podobě, tak jak ovšem paradoxně znějí nejčastěji - tedy sólově a s doprovodem klavíru. Pak si to ještě párkrát zopakoval. S letošním koncertním dvoualbem se tak vrátil do stejné řeky. Oproti řadovým deskám, které v posledních letech Burian "vyrábí" spolu se svými syny (s každým z nich udělal tři) a nahrává s účastí dalších doprovodných muzikantů a hostů, jde o podobu hudebně konzervativnější, ale zároveň i přirozenější a pro mnohé tak akceptovatelnější. Spojnice obou poloh je ale jasná: celý první disk obsahuje - až na jednu výjimku - skladby z loňského alba Jak zestárnout, druhé je pak převážně jakýmsi průřezem léty osvědčenými písničkami z časů dřívějších.
Na výpovědní hodnotě sólová podoba pochopitelně nic neubírá - přece jen byly vždy na prvním místě texty, prozrazující, že ani po více než čtyřech desítkách let koncertování autora neopouští schopnost jak zformulovat pocity, tak především si všímat detailů každodennosti a postavit na nich emotivní příběhy. Mají v sobě odraz reality, komplikace mezilidských vztahů, autentické obrázky, které se denně odehrávají kolem nás a mnozí jim už ani nevěnují pozornost. S citem pro zkratku autor vypráví i to hořké bez moralizování, se zjevným nadhledem, a i v temnějších z nich s až nezlomně působícím optimismem - a někdy i sarkasmem.
Hudební doprovod, prostý na studiových nahrávkách už běžných samplů a elektroniky, podtrhává charakter sdělení. Burian jako pianista je sice méně překvapivý, než v případě hudebních experimentů předchozích studiových nahrávek, ale hraje úsporným způsobem, bez komplikovaných vyhrávek a přestože poměrně brzo odhalí celý svůj hráčský arzenál, je funkční a úderný. Při srovnání, kterému se při znalosti předchozí verze nelze vyhnout, ale občas přece jen dojde k tomu, že podoba s klavírem nedokáže dosáhnout na sílu studiové podoby. Příkladem může být třeba Požár, u kterého zrychlení rozbíjí původní snovou atmosféru i zamyšlenost, a dodává písni až kabaretní nádech. Doprovod Burian navíc plně podřizuje zpěvu, vytváří jím až šansonové nálady, posluchači domů přináší atmosféru divadla.
Trochu vniveč zčásti přichází fakt, že jde o koncertní záznam. Na prvním disku je vlastně "živé" provedení poznat jen z potlesků, obvyklé písničkářské proslovy a komunikace s publikem se poprvé objevují až v úvodu druhého. Na tom je hodně poznat, že mnohé ze skladeb už autor hraje dlouhá léta, je u nich uvolněnější, než u loňského repertoáru, má je více zažité a písničky se zkrátka "usadily". I doprovody jsou tu pestřejší. Mnohem lépe tak je tu naplněna idea, se kterou záznam vznikl - tedy zachytit to, co zažívají kluboví návštěvníci Burianových sólových vystoupení. A ti určitě nebudou zklamaní
Vobezdud: Wo bist du? (vl. náklad)
http://bandzone.cz/vobezdud
Matriachální formace Vobezdud navázala na své debutové album z roku 2010 a po třech letech přišla s jeho nástupcem. Hudebně se příliš nezměnilo, pořád jde o živý šramloidní alternativní rock s dominancí akordeonu a houslí, který je stejně tak svůj, jako může připomenout leccos z domácí historie - Nahoru po schodišti dolů band, Zuby nehty, raný Budoár staré dámy nebo Traband ve svém worldmusic období. Přibylo však jistoty a sebevědomí. Jasný posun se koná v textech: jestliže na debutu reflektovaly problémy dospívajících, studentské komplexy nebo první lásky, druhá kolekce písniček odráží stav na pomezí mládí a dospělosti, objevují se partnerské vztahy, srážka s realitou, ohlížení se za postpubertální bezstarostností prostřednictvím nevyprchávající hravosti, a především vědomí hledání své budoucí cesty.
Stejně jako na debutu je na tom všem nejcennější ona nepředstíraná nejistota, upřímnost a věcné vědomí faktu, že vše záleží do značné míry hlavně na nás samotných. Skvělé postřehy, prozrazující schopnost pozorovat a následně zpracovat dění okolo nás, doplňuje zdravý nadhled, častá ironie a z ní pramenící humor. Odyssea tak s nadhledem poukazuje na nebezpečí života ve virtuální realitě, K pláči a pobreku zas na to, že každé dětské snění jednou skončí. Sarkasmus, s jakým kapela dokáže udělat písničku i z kýčovitého intra béčkového amerického seriálu Odpadlík napovídá, že s hledáním témat opravdu problém není.
Ačkoli dámy dnes tvoří "jen" třetinu sestavy, jejich dominance je stále patrná. Nejen díky textům, proplétajícím se zpěvům i působivým trojhlasům, ale i díky tomu, jak rytmika, kytara a trubka slouží dámským triem směřovanému celku. A o tom, že to je tak dobře, svědčí trochu vybočující závěrečná "pánská" píseň - navzdory zajímavému textu, pěvecky i hudebně zaostává za zbytkem alba. Jako variace na punk je skladba Peníze nesmrdí každopádně dost tuctová a vyznívá značně křečovitě. Jako bonus celé nahrávky ovšem plní rolí obstojně - i když skrytá třináctá mini-píseň je teprve tou pravou tečkou.
Vobezdud druhým albem dokazuje, že v tom, co chce hrát a o čem zpívat, má již nejen dávno jasno, ale je schopen to dostatečně účinně a působivě zformulovat. Pro ty, kteří na jeho hru přistoupí, má zábavnou odměnu v podobě optimisticky vyznívajících popěvků i odzbrojující výpovědi. A navzdory tomu, že hudební progresivitě se vyhýbá velikým obloukem a než na "světovost" sází spíš na přirozenost, autenticitu i tradiční přístup k písničce, rozhodně jeho snaha stojí za pozornost. A jak kromě aktuální nahrávky dokazují množící se zahraniční výjezdy, či stále častější figurování jména kapely na festivalových programech, uvědomují si to nejen fanoušci skupiny.
