V pátek 24. května, druhý oficiální den festivalu, se na barcelonské Primaveře především vzpomínalo. Ale hned několik hvězd zároveň v praxi dokázalo, že jejich sláva nepatří jen minulosti, a není vůči nim potřeba mít shovívavost ve srovnání se současnými kolegy.
Páteční den přinesl nejen znatelný příliv publika - některé scény dle pamětníků absolvovaly své návštěvnické rekordy, a plno bylo opravdu všude - ale také citelné ochlazení. Už přes den, kdy ještě mezi oblaky hojně svítilo slunce, teplota vyšplhala jen těsně pod dvacítku, se soumrakem navíc začal foukat studený vítr od moře. Dobře se tak rozeznali cizinci od místních - zatímco ti první přes trička navlékali mikiny nebo silnější košile, domorodci už tou dobou na sobě měli tři vrstvy a přes ně nepromokavou podzimní bundu.
Na druhé největší scéně zahajoval po šesté Kurt Vile & The Violators. Americký kytarista se v červnu chystá do Prahy, a fanoušci Lou Reeda nebo Neila Younga by měli zbystřit. Inspirace šedesátými léty byla jasná od počátku, s délkou skladeb si nikdo nedělal starosti a Kurt jako frontman všemu s povlávající hřívou vlasů dodával charisma. Jenže co naplat: útulný větší klub i kontakt s publikem by téhle hudbě prospěly mnohem více než otevřená pláň.
Kalifornský producent a kytarista Nick Waterhouse šel na scéně pojmenované podle brýlového sponzora Ray Ban v hudební historii ještě dál. Často čerpal ze soulu, starého rhythm and blues i jazzu, nejčastěji ale jeho jasně znějící kytara připomínala surf-rockové soubory evokující první polovinu šedesátých let, s občasným nádechem psychobilly. S dvojitě basujícími saxofony se kapela dost vymykala všemu, co lze na Primaveře slyšet, a místy by jistě k zasněné vzpomínce přivedla i někdejší československé fanoušky kapely Bez ladu a skladu.
Peace, anglická parta z Worcesteru, hrající na hlavní scéně, je sice považováne za indie soubor a dokonce i přirovnávána k Foals, ale v jejich hudbě se mnohem více projevovala sedmdesátá léta a artrockové manýry třeba ranných Queen. Pózy a intelektuální přezíravost tentokrát ovšem zabíraly jen na mladé fanynky, a už pár desítek metrů od pódia to vypadalo jak na korze. To londýnští Django Django se svým rytmickým a zábavným setem byli mnohem přesvědčivější. Hodně si prohazovali nástroje, a vzhledem k tomu, že jejich hudba stojí a padá s jasnými a až tanečně nakažlivými rytmy, čas od času se do bubnování a obsluhy různých perkusí zapojili všichni čtyři členové najednou. Jejich optimistický a veselý set byl na festivalu, kde se spíš "nosí" melancholie, rozhodně milým zpestřením.
Shellac, americké trio v čele se slavným producentem Stevem Albinim, dost doplatilo na vítr, který silně zhoršoval zvukové podmínky. Užít si ho tak mohli jen ti, kteří včas obsadili prostor před pódiem. Ostrému a rytmickému rocku také nedělala dobře obří otevřená pláň, na kterou byla letos přesunuta dříve na komornějším místě situovaná scéna ATP, a která spolehlivě naředila úderný sound. Přesto se zde opět ukázalo, jaká je skutečná pozice kapely, na kterou o týden dříve v Praze dorazili jen nejvěrnější fanoušci: nadšeně ji tu aplaudovalo několik tisíc lidí.
Asi nejvýrazněji se vzpomínkový ráz dne projevil na hlavní scéně při setu téměř dámské sestavy The Breeders. Ta speciálně pro festival nastudovala a přehrála své kompletní druhé album z roku 1993 Last Splash - jako oslavu jeho dvacátého výročí. Kapela v čele s kytaristkou Kim Deal (známější coby basistkou slavnějších Pixies) působila roztomile staromilsky, žensky ostýchavě a když došlo po ostřejších písních i na křehké a něžné momenty, bylo jasně vidět, že zatímco pamětníci jsou téměř dojati, teenagerská část publika se příliš "nechytá".
Vzpomínkový charakter naopak vůbec nemělo vystoupení Jesus and Mary Chain. Mnohé letité skladby se totiž proměnily v nadčasové hymny, ďábelsky rozskřípaná kytara jim dodala čerstvou šťávu a energii, a magie zafungovala. Světelný kříž, který vévodil pódiu, jako by nad kapelou držel ochranu, a vynikající vystoupení naprosto viditelně přesvědčilo nejen pamětníky, ale i současnou generaci.
Ohlížení definitivně zahnal James Blake. Předvedl naprosto dokonalý, brilantně odehraný současný set, ve kterém se vyváženě propojovala elekronika s nezávislým pojetím popu i prvků rocku. Hudba stejně tak taneční jako poslechová, byla navíc výtečně dotažená po zvukové stránce. Sólistu u kláves doplňovali bubeník a kytarista, a i přes pouhou sestavu v triu vytvořili okouzlující, hudebně pozoruhodný, ale i pestrý a zábavný zážitek pro každého přítomného.
Nicméně až britpopoví Blur ukázali, kdo si letos urval pozici být největší hvězdou festivalu. Při jejich vystoupení počty publika v jiných částech festivalového areálu značně prořídly, a před pódiem se vytvořil dav několika desítek tisíc lidí. Damon Albarn nenechal nikoho na pochybách, že charisma ho neopustilo, a kapela doplněná občas o dechaře a několikačlennou vokální sekci navíc předvedla, že i své velké hity je schopna podat v inovovaných, koncertně pestrých aranžmá, takže nejde jen o nudné a znuděné znovupřehrávání a těžení ze slavných let. Dav pochopitelně skákal, jásal a aplaudoval.
To temní Swans vsadili na magickou atmosféru a pozvolné vrstvení motivů až do infernálních hlukových stěn. Magické rituály pro otrlé naopak na rozdíl od některých kolegů vyzněly mnohem lépe, než při klubových vystoupeních, a s podporou pártisícové množiny věrných se i vydařily lépe, než třeba před dvěma lety na Colours v Ostravě.
Slova "magie" a "šamanství" se mohla klidně skloňovat i při bloku tajemných Goat. Švédská formace vystoupila v maskách a kostýmech, hypnotické exotické rytmy propojovala s domorodě-folklórními vokály a občas až nezvykle tvrdými rockovými kytarami. Za doprovodu psychedelických projekcí to pak vše obdivuhodně dobře do sebe zapadalo... a výborně fungovalo.
Vzpomínkový páteční večírek pak zakončili zcela současní a uctívaní The Knife nebo třeba jinde Titus Andronicus. Bohužel jim však pořadatelé přidělili startovní čas 03:20 (resp. 03:15) a mohutné davy mířící ještě před jejich vystoupením k branám areálu jasně daly najevo, že to opravdu nebyl dobrý nápad.
