Rozhovor
Sopranistka Kačírková: Při zpěvu mě baví lidem předávat emoce

Co je na povolání sopranistky nejtěžší a jak lidé vnímají operu? Na tyto otázky odpovídala pro on-line deník TÝDEN.CZ sopranistka a dvojnásobná držitelka Thálie Jana Šrejma Kačírková.

Kdy jste se rozhodla, že se budete věnovat opernímu zpěvu?

Už od malička jsem chtěla zpívat. V Českých Budějovicích jsem chodila na hodiny zpěvu, abych se naučila základy zpěvu. Nikdy jsem ale neuvažovala nad tím, že bych se věnovala opernímu zpěvu, spíš jsem chtěla přejít k popu. Zlom ale nastal ve chvíli, když jsem se dostala do Prahy k paní profesorce Libušce Domanínské, která mě svou osobností a hlasem tak inspirovala, že jsem se zamilovala do klasického zpěvu a rozhodla se, že u toho zůstanu. Ten pop si nechám na stáří (smích).

Co vás tak zaujalo na zpěvu v opeře, že jste mu dala přednost před popem?

Asi mě omámil ten zvuk, který vychází přímo z nás, nepotřebujeme k tomu žádné technické vybavení. Byla to láska postupná, ale zato opravdová.

Co je na povolání sopranistky nejtěžší?

Pro mě osobně je to hlavně čas. Mám malou holčičku a teď už třeba vím, že do konce roku jí uvidím jen pár dní. Čeká mě hodně vystoupení, které je spojené s cestováním. Je to ale součástí mě, nedá se to oddělit, proto to musím nějak vyvažovat, aby moje rodina příliš netesknila. Někdy jí sebou ale beru na představení, aby viděla, co dělám, a ona si to užívá.

Kde vás diváci mohou nejčastěji vidět?

Teď nejčastěji vystupuji v Brně, to je moje domovské divadlo. Často ale také působím v Národním divadle v Praze, teď mě čekají vystoupení i v Českých Budějovicích, v Ostravě i v Bratislavě. V létě zpívám také v Českém Krumlově na otáčivém hledišti.

Máte nějaké místo, kde nejraději vystupujete?

Asi je to v Praze. Každé divadlo mám ráda, každé má svou neopakovatelnou atmosféru, ale v Praze jsem se svou rodinou.

Cestujete tedy poměrně často. Liší se podle vás obecenstvo v různých městech?

Neřekla bych. Ale pokud bych porovnala koncerty v zahraničí a tady v Česku, jistý rozdíl tam je.

Jak to myslíte?

V zahraničí, jako třeba v Rakousku, si hudby váží trochu jinak, než tomu je tady. Umí to ocenit a posoudit. Tady musíme lidi něčím přesvědčit, emočně je dostat, zkrátka, to vystoupení musí vzít za srdce.

Když jsme u těch vystoupení, zajímalo by mě, kolik rolí máte doposud natrénovaných?

Okolo padesáti.

A máte nějakou, kterou hrajete nejraději?

V tuhle chvíli asi nejvíce zpívám Verdiho La traviatu, kterou budu příští rok hrát ve všech divadlech, ve kterých účinkuji. Dále mám ráda Mozarta (Donnu Annu v Donu Giovannim, hraběnku z Figarovi svatby), na něj by měl přijít každý i když běžně na operu nechodí! Nejemotivnější role v tuto chvíli je Markétka z opery Faust a Markétka od Charlese Gounoda. K této herecky vypjaté roli jsem se vrátila po pěti letech a musím říct, že jsem si užívala každou zkoušku, představení, bylo to úplně boží (smích).

Vyskytla se naopak role, která vám prostě nesedla?

Ano. V Rossiniho opeře Hrabě Ory je postava hraběnky Adély. Neměla jsem jí ráda, moc mi nešla, měla jsem pocit, že není určená pro mě. Nakonec mě přesvědčili, abych to ještě zkusila, a já jsem za to vděčná, protože, jak to tak bývá, na úkolech člověk roste. Byla to pro mě velká výzva, kterou jsem překonala a moc mi to pomohlo i do dalších úkolů a rolí.

Jste také dvojnásobnou držitelkou Thálie. Co to pro vás znamená?

Nikdy jsem nepředpokládala, že bych tuto cenu mohla dostat, natož pak dvakrát. Jsem poctěna, že někdo oceňuje moji práci, ale je to stejný pocit, jako když po představení lidé nadšeně vstávají a cítíte, že jste jim něco předala. To je to, proč tohle povolání děláme.