Šlapající riffy, silné refrény, ječáky, sprintující kytarová sóla, potažmo pomalu mohutnějící balady... A také legíny, džínovky, vystylovaná hára, make-up, odhalené hrudě... Jak moc vážně se dnes dá brát stadionový heavy metal 80. let? Může být směšný, trapný, mnozí ho odsoudí za tupost, jednoduchost a nabubřelost. Ale stejně má něco do sebe.
To všechno si uvědomuje kapela Steel Panther z Kalifornie, která ve středu hrála v Lucerně Music Baru. Čtyřka muzikantů měla za sebou roky přehrávání žánrových klasik a jejich parodování, až si řekli, že pokročí dál a půjdou do toho naplno, pod svým jménem. Ale pořád se stejným přístupem: glam metalovou muziku a image milují, ale zároveň z ní mají legraci.
Takže to dělají stejně jako tehdejší ikony typu Van Halen nebo Bon Jovi. Navlečou se do legín, nasadí paruky, namalují oční stíny, odhalí hrudě a vyrazí na pódium sázet šlapající riffy, silné refrény, sprintující kytarová sóla, k tomu něco málo romantických balad. Frontman svým ječákem hecuje davy, házejí do publika vyzývavé sexy pohledy i trsátka, davy šílí a tak dál a tak dál.
Jenže to celé je legrace, divadlo. Texty písní i hlášky mezi nimi dokola, až do zblbnutí, řeší sex, drogy a rock'n'roll, jako by pánové ani nic jiného neznali. Vulgarity přehrávají do extrémů, tedy spíš stupidních než vulgárních - úroveň některých hlášek odpovídá druhému stupni základní školy (kdo ho má většího...), ba druhé třídě (kdo koho přepere...). Spíš než chlápci, co si hrají na metalové superstar, jsou to chlápci, kteří si hrají na malé kluky, co si hrají na metalové superstar.
Zde je namístě vyzdvihnout, že Steel Panther má plné právo si z osmdesátkových dinosaurů dělat srandu, protože se jim takřka vyrovnají. Písničky i texty mají nápad a vtip, dobře šlapou, dobře se poslouchají, výkony muzikantů jsou přinejmenším solidní. Jak velí žánrový zvyk, kytarista Satchel dopřál kolegům oddychu a předvedl ukázkové sólo, zběsilý (a vlastně trošku prázdný a bezhlavý, což je ovšem také snad hair metalovým pravidlem) shredding a tapping. Sólo si odpustil bubeník Stix Zadinia, ovšem vtipné bylo to basákovo. Lexxi Foxx se stylizuje do největší barbíny z kapely, mezi písněmi vytahuje zrcátko a upravuje si lesk na rty. Jeho chvilka slávy pak spočívá ve vtipném připomenutí skutečnosti, že metal po baskytaristovi nic moc nechce - takže neměl sólo na basu, nýbrž na vlasy. Prostě pustil větrák, kolegové přiklekli a také přifukovali ("You're good blowers," poděkoval jim), a Lexxi se culil a natáčel, aby mu hříva pěkně vlála.
Steel Panther jsem nepovažoval za zrovna známou kapelu; snad zapůsobily plakáty, kterých po Praze viselo nemálo, snad se jejich videoklipy šířily virálně po internetu, každopádně Lucernu Music Bar slušně zaplnili. A je třeba dodat, že publikum nesestávalo až tak z kovaných metalových fandů kolem třicítky čtyřicítky, jako spíš ze zástupů pětadvacátníků. Ostatně kapela se snaží oslovit spíš mladší fanoušky, zpívají i o playstationech a na jejich kanálu na YouTube najdete vedle videoklipů i přehršel videoblogů nebo rádoby pořadů - samozřejmě o muzice a sexu, ale taky třeba o vědě (tedy aspoň na první pohled se tak tváří).
Hádám, že právě díky jejich sociálněsíťovým aktivitám spousta přítomných kapelu očividně znala, zpěvák Michael Starr nemusel nijak zvlášť vybízet ani pomáhat s refrény, když zrovna otočil mikrofon do publika. Mnohá děvčata se příliš neupejpala, když přišlo na víc než lascivní doteky, asi tucet si jich pak muzikanti vytáhli na pódium (vtipně při písni Gold-Digging Whore). Akorát se jim nepodařilo přesvědčit žádnou z nich, aby odhalila poprsí, byť klipy a záznamy koncertů Steel Panther takovými scénami oplývají.
To byl ale jen jeden z mála vtipů, který se ocelovým panterům nepovedl, nebo spíš to byl takový vtip na druhou. Pokud máte občas chuť si poslechnout nějaké ty tvrdší osmdesátky, ale brzy vás omrzí, nebo se snad stydíte před okolím, Steel Panther je výborná volba. Tuhle muziku totiž zároveň shazují i uctívají, a obojí jim jde na výbornou.