Dvakrát na podobné vlně a dvakrát úplně jinak. Obě desky dnešních tipů smazávají mezižánrové hranice, nebojí se kloubit hudební současnost s tradičními postupy. Těší muzikantským vkladem, funkčně a neexhibičně experimentují. Přehlížet by je bylo škoda.
Petr Linhart - Autobus do Podbořan (Indies MG)
http://bandzone.cz/petrlinhart
Dlouholetý leader skupiny Majerov(k)y brzdové tabulky se vydal na dráhu sólového písničkáře poměrně pozdě, ale právě ono uzrání, které dostalo čas, má nejspíš za následek onen převládající pocit vyrovnanosti a síly výpovědi. Ve spojení se zajímavým kontrastem historií motivovaných textů se zcela současnými hudebními prostředky, dostává vše tvar nadmíru zajímavý.
Druhé album Autobus do Podbořan (geniálně jednoduché grafické provedení obalu potvrzuje výjimečnost autorské značky Haloun-Kubík), tématicky navazuje na debut Sudéta. Linhartovy texty citlivě spojují zeměpis často zapomínaných oblastí, ústní podání legend a pověstí i něžnou lyriku. Příběhy jednotlivých písní - autor o nich detailně hovoří na svém webu - navíc v sobě mají tajemnou atmosféru, často se vyhýbají klasické stavbě sloka-refrén-sloka, burcující fantazii i pocit čehosi magického.
Linharta, podobně jako na debutu, doprovází skupina 29 Saiten, se kterou občas i koncertuje. Až minimalistické motivy, na dřeň ořezané melodie odhalují krásu nekomplikovanosti a zároveň dávají široký prostor pro nápadité aranže producenta a spoluhráče Marka Štiftera. Ten spolu s ostatními (vesměs nadprůměrně disponovanými muzikanty) do tradičních folkových nápěvů vnáší, či spíše je s odzbrojující přirozeností obaluje, prvky jazzu, elektronickými samply či tichými plochami zvuků, známými třeba z post-rocku či od jiných nezávislých hudebních experimentátorů.
Celé album provází atmosféra nevšednosti, silně emotivní a naléhavá. Nechává zapomenout na triviální písničky od ohýnků, naivní odrhovačky se schématickými texty. Po hudební stránce je moderní, inteligentní a inspirativní. A i když se texty obracejí k minulosti, nepůsobí archaicky, ale spíš jako most do minulosti. Podobně překlenujícím způsobem ale funguje deska i v jiných směrech. Nahrávka, ve které si prakticky každý může najít svoje. A jakou rozhodně nepotkáte každý den.
ČTĚTE TAKÉ: Mladí staří i staří mladí: věk nehraje roli
Kolib - Aside (vlastní náklad)
http://www.myspace.com/theofficialkolib
Za emocionálně neutrálním názvem Kolib se skrývá jako duše a motivátor celého projektu, na kterém se podílela poměrně dlouhá řada hudebníků, moravský skladatel a instrumentalista Libor Koutník. Hodně náladotvorná směs hudebních vlivů působí prvotně dojmem dominující elektroniky, ale při soustředěnějším poslechu se vylupují vlivy jazzu, experimentálního rocku, scénické hudby i relaxační hudby někde na pomezí šansonu a lounge music.
Po opadnutí okouzlení náladami a atmosférou se ovšem ukazuje právě v tomto problém. Tím je určitá neukotvenost, absence výraznějšího „ksichtu", pocit tápání a hledání. Nejde o to, že se tu nabízejí různé otázky, proč podobnou hudbu vůbec poslouchat i jinak než jen jako pouhou kulisu (při opakovaném poslechu jsem se nemohl zbavit vzpomínky na scénu houslisty ve výtahu z filmu Rok ďábla), ale o skutečnost, že vše často připomíná spíš muzikantský jam či improvizaci, u které ani zúčastněným není jasné, kudy se skladba bude vyvíjet a jak by měla skončit. Křehká a introvertní tajuplnost, jakou nabízí například Waterman, je rozhodně sympatická, ale dlouhodobější pozornost neudrží.
Plusem alba rozhodně není ani silným přízvukem poznamenaná angličtina, ani vlažné příspěvky některých muzikantů resp. fakt, že některé party působí bez špetky nadšení a místy se tak vše zvrhává v neodbytný dojem skládanky hudebních samplů a motivů, dělaných „od stolu", bez většího zaujetí i někoho jiného, než ústředního tvůrce. Přesto tu určitě dříme nemalý potenciál, který by se možná mohlo podařit vybudit častějším koncertováním a ozkoušením na reakcích publika.
Foto: Archiv
