Žijeme v zemi, kde máme dva druhy popu. Jeden - obvykle ten méně nápaditý, konzervativnější a podbízivější - šíří komerční média, zatímco ta veřejnoprávní se je bůhvíproč pokouší napodobit. A pak tu jsou ti druzí, dokonce i někdy populárnější, ale každopádně zajímavější. Čas od času také někam proniknou, ale masová veřejnost od nich v lepším případě zná jen omílané 2 - 3 písničky, v horším si budou muset počkat, až zestárnou, aby se jim vůbec dostalo zásluh.
Tichá dohoda: 25 let Největší hity live! (Pop Dissident)
http://www.tichadohoda.cz
Na počátku devadesátých let byla Tichá dohoda jednou z největších klubových jistot a spolu třeba s Mňágou a Žďorp kapelou, která kdyby vzešla z angloamerického prostředí a měla k dispozici tamní trh, pravděpodobně by si v popularitě nezadala třeba s R.E.M. Navíc bylo naše mediální prostředí svobodné a dočasně nedirigované žádnými kmotry jako předtím i dnes, takže hity Kotva a kříž a hlavně Marioneta bylo možné slyšet v rádiích či televizi.
Postupem času ale kapelu oslabily neustálé personální proměny na postech rytmiky, alba byla méně výrazná, až se kapela vytratila. Loni ale došlo k návratu a první vlaštovkou je vzpomínkový koncert, na kterém si zahráli i mnozí bývalí členové. Je poctivým průřezem celou diskografií, takže vedle nestárnoucích písniček obsahuje i pár takových, které jsou ze všeho nejvíc pouhými raritami, a samozřejmě ukazuje vývoj od nenáročných začátků po sofistikovanější skladby z druhé poloviny devadesátých let.
Nejcennější bude výroční album pro skalní fanoušky a pamětníky, ale ani jako seznamovací nástroj pro mladší generaci posluchačů není k zahození. Otázkou je, zda o seznámení budou stát: navzdory devadesátým letům mnohé skladby v aktuálním podání znějí spíš konzervativněji, a třeba pasáže se saxofonem jsou až nabubřele pompézní. Svěží, uvolněná a energeticky nabitá podoba, tak jak je slyšet třeba ve skladbě Večírek osamělých srdcí, kapele 
sluší mnohem víc.
Jako rekapitulace má album jistě svou cenu, nicméně kapela sama nyní stojí před zásadním rozhodnutím: buď už bude definitivně spojená s minulostí, revivalem sebe sama, vystupujícím jen sporadicky, nebo se vrhne do nového materiálu, který vstřebá současné vlivy i technologické možnosti a dokáže, že není jen jménem, na které se s nostalgií vzpomíná. Jako oslava výročí a ukázka koncertního potenciálu je však záznam více než povedený.
A Banquet: Breath (Die Arbeit Music / Championship)
http://bandzone.cz/abanquet
Je přinejmenším podezřelé, když se o kapele začne mluvit ne kvůli její hudbě, ale kvůli tomu, že si zaplatila studio patřící jednomu z nejslavnějších producentů. A je ještě podezřelejší, když se nějaká kapela označuje za nezávislou a při otevření bookletu jejich debutu na vás vybafne hned několik log sponzorů. Ale předsudky stranou: za rádobycool, ale ve skutečnosti jedním z nejnevýraznějších a nejnudnějších obalů poslední doby se skrývá zajímavá a v mnoha směrech vydařená nahrávka.
Trojice mladíků samozřejmě neobjevuje nic nového, zpěv á la Robert Smith, práce s elektronikou pečlivě naposlouchaná u Depeche Mode, klávesová melancholie a občasně nabuzené kytary podle vzoru "Seattle" už tady přece jen byly nejednou, ale celý vtip je právě v mixu toho všeho. Ten totiž zní nezakomplexovaně, zábavně a pestře. Tohle není plagiát, ale postmoderní ukázka, jak si vyzobávat z oblíbené minulosti to svoje a přetvořit to v duchu současnosti.
Temněji laděný pop je střídán záblesky skoro až syrových kytar a uprostřed všeho je žánrový odskok v podobě ufňukaného a na hraně kýče balancujícího britpopového cajdáčku Fledgling. Více než vstřícnost k posluchači provází i Far Away, která by nejspíš docela dobře zapadla na libovolné z posledních alb od Support Lesbiens. A oposlouchané osmdesátkové zvuky syntezátorů v Blue Feelings snad už můžou bavit jen někoho, kdo tou dobou zrovna pobýval na jiné planetě.
Naopak přesvědčivý je start alba s Carved Out, podařené jsou i The Dust We Are nebo Glass Clouds a závěr příjemně graduje s odvázanou Lights & Memories a silným melodickým nápadem ozdobenou a rytmickými změnami ozvláštněnou Climb the Hill. Čtyřicetiminutová kolekce Breath je zkrátka zdravě sebevědomé album trojice, která přesně ví, co chce, a má výhodu, že je z malého státečku, kde s něčím podobným vyčnívá. A je bez debaty, že podobně zdařilé debuty nevycházejí každý den a že všichni opěvovatelé zoufale přeceňovaných Charlie Straight mají u téhle desky o čem přemýšlet.
