Zatím poslední alba kapel Živé kvety a Karpatské chrbáty ukazují nejen dvě různé tváře slovenské rockové scény, ale i dva zcela odlišné přístupy. V jednom případě znamenají písničky nástroj k názorovému vyjádření a způsob protestu, v druhém relax a ukázku paralelního světa, který si lze vybudovat, a z jeho bezpečí se pak realitě vysmívat. Oba jsou určitě legitimní a je jen otázkou naturelu, který je komu bližší.
Živé kvety: Oĺga, ideš svojím tempom! (Slnko records)
http://www.myspace.com/zivekvety
Podstata síly dnes už dávno zavedené slovenské skupiny Živé kvety, u nás oblíbené a často koncertující (v Praze naposledy zahráli na koncertě k výročí 17. listopadu), je už dávno známá z jejích předchozích osmi alb. Zatímco hudebně v sobě pětice nese ty nejlepší kořeny folkového i rockového písničkářství s Bobem Dylanem coby kmotrem u pelesti postele, a jako taková by byla jedna z mnoha, je tu ještě naléhavý projev zpěvačky Lucii Piussi a především texty, které mají průbojnost a názorovou otevřenost takového kalibru, že se jim jen málokdo v místních zeměpisných šířkách může rovnat.
To vše se projevuje a znovu nechybí i na novém albu. Až na rockové výjimky (Kde to žijeme, Keby) ho mnohem víc než dřív prostupuje křehkost folkové melancholie, ale vedle míst, kde probleskuje i z dřívějška známý pocit rezignace (jedna ze starších písniček ho skvěle charakterizovala názvem Unavení z boja, na novince je zase verš "Jsem čierna ovce, biela vrana/ je len na tebe, ako pozreš na mňa..."), a také něžně poetických obrazů (Sama sebou), je tu opět patrný přímo aktivistický duch, nechuť se smířit s neradostnou realitou, ukazování prstem na skutečné problémy dneška a jejich přesné a věcné pojmenování. A to tak, že mnohé anarchistické či punkové protesty vedle toho vyznívají krotce i bezzubě.
Lucia Piussi nemoralizuje, ale na konkrétních příkladech ukazuje, že namísto mávání nad problémy rukou, ale i pouhého laciného nadávání a hledání viny v druhých se lze všemu postavit bez kompromisů, věčných "ale" a výmluv. Díky tomu je album určené hlavně těm, kteří mají nejen chuť, ale i potřebu naslouchat - a to ačkoli tu opět není nic hudebně progresivního - a podobně jako je upřímný pěvecký projev, jsou upřímně čisté, nenabubřelé a na nic si nehrající i hudební doprovody. Zároveň ani tentokrát nechybí zručné aranže a drobná překvapení, třeba netypický honky-tonky rokenrol Nechce sa mi s vami bojovať, v kontrastu s názvem optimisticky rozjuchaný.
Na novince Živých kvetů je tak opět jediná smutná věc: uvědomění si, že podobných textařů i přesvědčivých frontmanů (ale i kapel, které jim bez exhibicí slouží) máme široko daleko akutní nedostatek, uvědomění si vlastních limitů a případné neschopnosti s podobnou lehkostí vyjadřovat své názory. Na druhou stranu se i s neradostnou realitou dá lepe koexistovat, když k ní je k dispozici podobný "soundtrack".
Karpatské chrbáty: Veget (V2P2)
http://bandzone.cz/karpatskechrbaty
Kvarteto z Vrbového u Piešťan patří už k inventáři slovenské rockové scény přes čtvrt století. Pro své letošní album ostatně zvolili muzikanti název, pod kterým kdysi začínali hrát a byl jim úředně zakázán - kruh se tak uzavřel. Zatím poslední, celkem sedmá nahrávka je zastihuje v uvolněné poloze a navzdory charakteristickému neměnnému skladatelskému rukopisu, díky kterému působí hudebně poněkud zastydle, znamená v jejich diskografii výrazné oživení.
Kapela se nikdy netajila láskou k starému Pražskému výběru, a i z jejich skladeb to bylo vždy jasně patrné. V posledním roce se jí ale splnil dlouholetý fanouškovský sen - spojila se koncertně s Michaelem Kocábem a před časem ho několikrát - například na festivalu Pohoda - doprovodila v koncertním setu klasických výběrovských hitů. Kocáb si ale zahostoval i ve skladbách kapely a jako host se objevil i na albu. Úvodní vypalovačka Zavrela ho a on zostal doma atmosférou a ženským recitativem upomíná na někdejší skladbu Výběru Sbal si to svý ráno, hudebně ale odsekává tradiční kapelové riffy, místy se vracející až někam k hard rocku a duet obou výrazných vokálů tu rozhodně výborně funguje. A platí to i v druhém případě Kocábova hostování, ve skladbě Dočasné riešenie.
Jakkoli právě díky kytaře působí hudba alba místy dost jednotvárně - všechna zkreslení znějí stejně a občas by opravdu jiný zvuk či nějaká efektová modulace nezaškodily - crazy nádech, dotažený podařenými texty plnými ironie i absurdit to úspěšně vyrovnávají. Pestré jsou i momenty hostování dud či fujary, ale jak dosáhnout maxima s minimálním úsilím ukazuje použití kláves ve vtipné Zachráň prales, vypadni a zalez, kde jednoduché vybrnkávání skladbu posouvá k současnosti a je důkazem, že když kapela chce, potenciál k experimentům má. I přes onen tradiční přístup navíc šlape skvěle a projev frontmana Braňa Jobuse je prostě nezapomenutelný.
Karpatské chrbáty u nás nejsou díky své existenci někde v meziprostoru mezi slovenskou komerční a undergroundovou scénou příliš známé. Jejich letošní deska to určitě nezmění, ale pokud bych měl někomu k seznámení s jejich tvorbou doporučit nějaký vstupní bod, vedle letitého debutu by deska Veget byla hned druhá na ráně.
