Kapela na turné
Vypsaná fixa: Desek prodáváme míň, ale na peníze si nestěžujeme

Východočeská Vypsaná fixa patří stále k domácím klubovým i festivalovým jistotám. Právě jí vyšlo nové album Detaily, se kterým je na turné, 8. listopadu ho pokřtí v Brně a 16. listopadu oslaví v "rodných" Pardubicích. O zákulisí jeho vzniku mluvil textař, zpěvák a kytarista Márdi.

U minulé desky jste si dovolili luxus nahrát ji v Anglii, což bylo dost nákladné. Když nastal čas na tu nynější, bylo jasné, že tentokrát ji natočíte zase tady. Nebyl už tenhle výchozí bod demotivující?

Taková byla realita. Spočítali jsme finance a bylo jasno. Ale zase jsme našetřili dost na nejlepší studio u nás, a to je Sono. Navrhl ho producent Dušan Neuwerth a zjistili jsme, že není nějak zásadně horší než studia v Anglii. Mimochodem – zrovna když jsme tam byli, tak tam přijela dodávka. Z ní vystoupili členové kapely Reef a šli se podívat, že by tam točili. Nějak se ten svět v tu chvíli pro mě zmenšil. A tím, že to nestálo tolik, jsme nahrávání mohli věnovat víc času.

Že zase budete zas nahrávat s Dušanem Neuwerthem, bylo jasné předem?

Od začátku. První tři desky jsme udělali s Petrem Fialou a s Dušanem jsme udělali dvě, takže jsme si říkali, že by bylo minimálně dobré zachovat tu trilogii. A vlastně nás ani nikdo jiný nenapadl. Pořád jsme cítili, že tam ještě rezervy jsou.

Dnes je módní opět zkoušet nahrávat tematická, koncepční alba. Vy jste o něčem podobném neuvažovali?

Abych se přiznal, tak ne. Vytvořili jsme sice takové kulisy, které písničky spojují, ale nebyl to plán. Nejsem příznivec koncepčních desek. Přestěhoval jsem se z centra Pardubic na sídliště, kde jsem to vůbec neznal. A žil jsem tam čtyři roky. A když jsem pak napsal nějaké texty, tak jsem zjistil, že mi to z toho vylézá. Ale je to jen spojující moment, ty panely.

Nebyl to impuls změnit stav, kdy část kapely žije v Praze a část v Pardubicích?

Já už jsem se do Prahy málem přestěhoval. Ale krize rozhodla, že zůstanu doma. Žena tu měla dobrou práci a dojíždění už bylo únavné, tak jsme přemýšleli o přestěhování, ale s krizí o práci přišla, a tak asi už zůstanu v Pardubicích (smích). Ale s kapelou to funguje. Jsme si vzácnější, i když hodně hrajeme. Jediné co mi chybí, je tak jako dřív zvednout telefon a říct: "Nepůjdem si jen tak zahrát?" Teď už to vždycky musíme naplánovat. Tak pětkrát za rok jezdíme "na soustředění". Jen občas si jdeme zahrát s bubeníkem Pítrsem, ale po chvíli nás to bez basy přestane bavit. Ale – jak říká náš kytarista Mejla – jsme možná právě proto tak dlouho spolu. A měli jsme kvůli tomu i svůj vlastní revival.

Jak to?

Když jsme byli v Pardubicích s Pítrsem sami, tak jsme oslovili hudebního publicistu Marka Kuklu, který hraje dobře na basu, a protože nám kamarádi říkali, že nehrajeme nic z našich starých demáčů, tak jsme některé staré věci s ním znovu nacvičili. Založili jsme kapelu Ýmo Mihai a absolvovali několik koncertů takhle ve třech. Pak jsme to zapíchli, ale je to k nalezení i na YouTube. A udělali jsme dokonce i jednu novou písničku.

Byla zmíněna krize – dotkla se nějak i vaší kapely?

Tím, že jsme založili vlastní vydavatelství, když začaly první problémy, tak jsme vlastně spokojení, i když prodáme o něco méně desek, protože z toho máme paradoxně víc peněz než předtím. Ale na druhou stranu pro nás prodej desek nikdy nebyl základní položkou, něčím, co by rozhodovalo o bytí či nebytí. Až teď přichází doba, že lidi přestávají chodit na koncerty. Nemají peníze a vybírají si, na co půjdou. Takže uvidíme.

Už minulou desku jste vydali kromě CD i na vinylu a dali ji ke stažení za dobrovolný poplatek – jak distribuujete tentokrát?

Úplně stejně. Dali jsme to ke stažení a bude i vinyl. Jen si myslím, že v souvislosti s tím, o čem jsme mluvili, tentokrát lidi při tom stahování pošlou ještě méně peněz než minule. Ale vinyl minule hrozně překvapil, protože těch 500 desek zmizelo poměrně rychle.

Prý jste v prodejnosti vinylu předstihli u nás i Metalliku a U2?

Mejla udělal pěkný obal a myslím, že pro spoustu lidí, kteří ani třeba nemají gramofon, je to pěkný artefakt. A znám i lidi, kteří si gramofon kvůli tomu zas pořídili. Ten trend se mi líbí. Dnes je to tak, že vinyly jsou v pozici automobilových veteránů, zatímco cédéčko je Škoda Favorit. Náš bubeník hrozně prosazoval, ať ještě uděláme kazetu.

Název desky Detaily je jen podle písničky, nebo má nějakou hlubší symboliku?

Název byl tentokrát ten největší problém. Hrozně jsme se kvůli němu dohadovali, na nic jsme nemohli přijít a nakonec jsme se vrátili k tomu prvnímu, co nás napadlo. Takovou nití, která se vine deskou jsou prostě detaily sídlištního života. Příběhy ve stejných kulisách. Další rovinou může být i to, že protože nám zbyl čas, více než dříve jsme se věnovali různým ruchům a šumům – prostě detailům té nahrávky. Když člověk bydlí v paneláku, tak tam pořád někdo chodí, klepe nebo něčím šoupe. Takže jsme tam podobné zvuky také přidali.  Řekli jsme si, že ty zvuky nebudeme hledat v žádných bankách, ale že si je prostě na místě vyrobíme. Jako perkuse nám třeba posloužil i vysušovač. Když jsme točili u TataBojs ve studiu Gui-tón, stála tam v rohu třeba soška Ceny Anděl. Tak jsme také nahráli klepání o ni. Prostě biozvuky. To nás hodně bavilo.

Jaké máte sami na novou desku ohlasy? Přiznám se, že mě vždy u vašich skladeb nejvíc zaujmou texty, které si všímají drobností: beru je jako zpracované postřehy něčeho, co zaregistruje mnoho lidí, ale skoro nikoho nenapadne toho využít ve své tvorbě.

U prvních tří desek mi známí říkali, že se jim tam líbí ta surrealistická rovina, že už ty pozdější texty jsou civilnější. Mě to ale baví víc. Přitahuje mě všední život. Vidím třeba chlapa kouřit na balkoně a uvědomuju si, že mě zajímá. Jak žije, co asi dělá, jestli je sám, nebo s někým...

Pokud vím, spousta těch postřehů se objevuje na blogu. Jejich knižní vydání v plánu není?

Několik let o tom uvažuji, mám rozdělaný takový větší celek, a doufám, že se mi už podaří ho dokončit. Deník jsem ale začal psát na Facebook. Ne za sebe, já tam ani nejsem, ale jako Ýmo Mihai. Trvá to asi rok, stále více se to ale propojovalo s tou deskou, vyskytují se tam stejné postavy. Chtěl jsem vlastně hlavně víc rozvinout příběhy těch písniček. Teď mě ještě napadlo, že by to vlastně mohlo být dvanáct povídek. Písnička, ten text, je vlastně hrozně omezený tvar, ve kterém se toho nedá moct říct. Příští rok budeme slavit osmnácté výročí, tak možná k němu by něco mohlo vyjít. Právě mimochodem domlouváme společné turné s Visacím zámkem, kterým zase bude třicet. Jakože třicátník Zámek sbalil osmnáctku Fixu.

Jste právě na turné, i když jinak platíte za kapelu, která hraje skoro pořád. Nechystáte se to tempo zvolnit?

Dříve jsme hrávali víc, ale nikdo nás neznal, tak to nebylo tolik vidět. V současnosti odehrajeme tak devadesát koncertů za rok, bývalo to i sto padesát. Teď budeme koncertovat celý listopad a prosinec, začátek roku si dáme pauzu.

V Praze vám desku pokřtil režisér Bohdan Sláma. Proč zrovna on?

S Bohdanem to vzniklo tak, že mě pozval na casting na hlavní roli k filmu Čtyři slunce. Pak se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad, ale hodně jsme se spolu bavili a nakonec z toho vyplynulo, že jsme k tomu filmu udělali písničku. Jemu se líbila a vyzval nás, ať pokračujeme. Takže jsme nakonec složili celou hudbu. Peklo je, že nám z toho vylezlo něco úplně jiného, než obvykle hrajeme. Jsme zvědaví, co tomu lidé řeknou.