Ve věku 80 let zemřel v pátek po dlouhé nemoci světoznámý ruský hudebník a dirigent Mstislav Rostropovič. Oznámila to agentura ITAR-TASS s odvoláním na zdroj z hudebníkova okolí. Úmrtí potvrdila i jeho mluvčí.
Za obrovskou ztrátu pro ruskou kulturu označil úmrtí ruský prezident Vladimir Putin, který před měsícem hudebníka vyznamenal řádem za službu vlasti. "Smrt Mstislava Rostropoviče je trpká rána naší kultuře," uvedl spisovatel Alexander Solženicyn. Rostropovič a jeho choť poskytli na počátku 70. let Solženicynovi svou chatu jako disidentovo útočiště, což rozhněvalo tehdejší komunistické vládce Kremlu.
Rostropovič, trpící rakovinou střev, v poslední době žil v dobrovolném exilu v Paříži. Když zde byl počátkem února hospitalizován a jeho stav se zhoršoval, jeho příbuzní zařídili převoz do Ruska, řekl agentuře AP Rostropovičův dlouholetý manažer Ronald Wilford.
Rostropovič byl ošetřován v moskevské nemocnici, kde jej navštívil prezident Vladimir Putin. Minulý měsíc se hudebníkův stav natolik zlepšil, že se mohl v Kremlu zúčastnit oslav svých osmdesátin. O několik dní později však musel být znovu hospitalizován.
Rostropovič se do dějin zapsal zejména jako geniální violoncellista a dirigent. Narodil se 27. března 1927 v Baku v muzikantské rodině. Matka jej už jako čtyřletého hocha učila hrát na klavír. Jako desetiletý nastoupil na moskevskou konzervatoř, kde byl jedním z jeho učitelů i Dmitrij Šostakovič.
Těžké notové party zahrané s neuvěřitelnou lehkostí a virtuozitou byly pro světoznámého ruského violoncellistu Mstislava Rostropoviče příznačné. Rozuměl si však i s dirigentskou taktovkou a klaviaturou. Ale nejen to. Rostropovič byl člověk s příkladnými občanskými postoji, muž s širokým srdcem, jenž zažil sovětskou perzekuci, nucenou emigraci na Západ i slavný návrat na "matičku Rus". Dnes zemřel, přesně měsíc po svých osmdesátých narozeninách.
"Když se člověk dostane na rozcestí, musí udělat vše proto, aby se rozhodl správně a měl čisté svědomí. S klidem mohu říci, že jsem tak vždy činil," říkal Rostropovič. Ještě jako nadějný mladík se dokázal zastat přátel - skladatelů Sergeje Prokofjeva a Igora Stravinského - po jejich obvinění z formalismu. V roli oceňované modly pak neváhal napsat v roce 1970 otevřený dopis na obranu spisovatele Alexandra Solženicyna, v němž protestoval proti státním zásahům do kulturního života.
Tím se v Sovětském svazu mocipánům znelíbil a sám se stal kulturním psancem. "Můj telefon se odmlčel, dům vyprázdnil, lidé se mi na ulici začali vyhýbat. To se dá jen těžko vydržet," vzpomínal Rostropovič v 80. letech. V roce 1974 s manželkou a dvěma dcerami emigroval nejprve do Británie a brzy přesídlil do USA. Sovětský režim ho později zbavil občanství (1978). Uznávaný umělec však mohl svobodně rozdávat své umění po světě.
Rostropovič se vyjadřoval k různým ožehavým tématům, osobně se znal s několika americkými prezidenty a úctu mu po jeho rehabilitaci v roce 1990 prokazovali i vládci v Kremlu. Přesto tvrdil, že se o politiku nestará: "To je omyl, když si to někdo myslí, já se zajímám o lidi." Nebyl mu lhostejný osud živořícího Solženicyna, nekompromisně odsoudil také okupaci Československa v roce 1968. Do milované Prahy přijel až potom, co se v červnu 1991 odporoučel poslední sovětský voják.
Právě česká metropole byla v roce 1947 první zahraniční štací dvacetiletého Rostropoviče a vítězství v soutěži Pražského jara 1950 odstartovalo jeho mezinárodní kariéru. O dva roky později přišlo setkání s Václavem Talichem, z něhož vzešla nahrávka Dvořákova violoncellového koncertu h-moll. Rostropovič ji vždy považoval za svou nejlepší, i když koncert potom natočil ještě sedmkrát. A třeba Svjatoslav Richtěr ji prohlásil za geniální.
"Přesně 11. května 1955 jsem potkal jednu krásnou mladou ženu. Za čtyři dny už byla mou manželkou," popsal před lety ruský mistr pro něj možná nejdůležitější pražskou událost. S pěvkyní Galinou Višněvskou tvořil až do smrti šťastný pár.
V 50. letech začal jezdit na turné spolu s Emilem Gilelsem a Leonidem Koganem, později tvořil trio s Davidem Oistrachem a Richtěrem. V roce 1956 debutoval Rostropovič v Anglii a USA. Jako výborný klavírista se osvědčil i jako klavírní doprovod své ženy Galiny, s taktovkou poprvé řídil operu Evžen Oněgin ve Velkém divadle v Moskvě (1967). V období 1977 až 1994 byl hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu a až do současnosti dirigoval řadu předních symfonických těles.
Rostropovičův violoncellový repertoár se vyznačoval nebývalou šíří, o čemž svědčí například interpretace 30 různých koncertů během čtyř týdnů a devíti vystoupení v Londýně v roce 1964. Jeho technicky famózní hře, podpořené jedinečným Stradivariho nástrojem z roku 1711, dominoval nádherný plný tón, půvab a elegance. "Slava" podnítil řadu skladatelů, kteří mu věnovali svá díla: mimo jiné Šostakovič, Prokofjev, Benjamin Britten, Alfred Schnittke, Krzysztof Penderecki či Lucas Foss.
"Hudba mě naučila odpuštění," prohlašoval Rostropovič po letech již smířeně. Donedávna pendloval po světě, stále se vracel do milovaného Ruska, s manželkou se věnoval charitativní činnosti. V České republice naposledy vedl mistrovské kurzy v prosinci 1999. Nedávno byl několik týdnů hospitalizován v Moskvě, ale stačil ještě oslavit své jubileum. Dnes se naplnila mistrova slova, že se zastaví jedině až na té "věčné dovolené".
Loni natočil ruský režisér Alexander Sokurov dvojdílný dokument, který zachycuje několik epizod ze života nejvýznamnějšího páru hudební historie dvacátého století. Snímek uvedl letos Febiofest, k videní bude i na MFFDF v Jihlavě.
autor: ČTK, bib
