Praha má nový literární dům. Letos založený stánek bude oprašovat vazby německy píšících autorů na českou kulturu. Daleko víc než muzeální instituce, která shromažďuje svaté ostatky, ale v Česku chybí centrum pro živou literaturu.
Pražský literární dům se odkazuje hlavně na věhlasný „pražský kruh“, který tvořili Franz Kafka, Max Brod či Egon Ervin Kisch. „Později, ve 30. letech, jsme tady měli kvalitní německou emigraci, třeba bratry Manny, v 70. letech zase řada českých autorů působila v Německu,“ zdůvodňuje vznik projektu jeho iniciátorka spisovatelka Lenka Reinerová.
Osvěta je jistě záslužná a tematicky úzce vyhraněná knihovna dál rozšíří bohatou nabídku Goethe institutu. Domácí literární scéna však postrádá pulsující místo pro čtení či diskuse. Organizaci, která by dokázala přivést zajímavé autory a ty české zase vyvážet za hranice země nebo alespoň města. Zajišťovat a financovat stipendia pro spisovatele. Tak jak je to zvykem v cizině.
Luxusní německý servis
„Bez zahraničních literárních domů bych asi nikdy žádnou prózu nenapsal,“ soudí Jáchym Topol, který tvořivě pobýval v Německu, Francii i USA. Asi bezprecedentně je postaráno o německé literáty: formou nesčetných soutěží, cen a stipendií. „Ty mohou být maximálně roční a autor dostane od osmi set do dvou tisíc eur měsíčně. Získat prestižní stipendium je těžké, ale pokud ho dostanete, můžete se soustředit jen na psaní,“ konstatuje další zavedený autor Jaroslav Rudiš. Právě v Literárním kolokviu v Berlíně, které hodně podporuje umění z východu, dokončuje korektury svého románu Grandhotel.
Podobná zařízení u nás dříve provozoval Český literární fond (ČLF), zámek v Dobříši po desetiletí otevíral brány nomenklaturním pisálkům. Třeba slovenští bardi slova mohou i dnes bezplatně využívat domy spisovatelů pod tatranskými štíty nebo v piešťanských lázních. ČLF se v roce 1993 transformoval na nadaci a ta na podobné akce nemá. „Stěží se držíme nad vodou,“ hodnotí své hospodaření ředitel nadace Michal Novotný. Literaturu původní i překladovou podporuje necelými třemi miliony korun ročně. Buď formou grantů pro nakladatele, nebo stipendií pro autory. „V druhém případě je horní limit 42 tisíc korun na šest měsíců,“ upřesňuje Novotný. „Z toho si zaplatím telefon, internet, kafe a pár cest vlakem,“ posteskne si Rudiš.
V Německu a Rakousku fungují Literární domy v každé spolkové zemi, čtyři existují v Polsku. Finance proudí od státu, zemských vlád či měst a soukromých mecenášů. „Starají se o to, aby literatura byla živá. Pořádají čtení a většina autorů v Německu z nich žije, za jedno dostanete zhruba 500 eur,“ konstatuje hlavní star české popové literatury. „Honoráře či hotely často platí místní firmy. Je to pro ně otázka prestiže,“ dodává Topol.
V USA dokonce existuje statut „oficiálního básníka“ a to jak na federální úrovni, tak v jednotlivých státech. „Vlády si spisovatele vydržují po vzoru někdejších monarchů,“ říká překladatel Martin Pokorný.
Literární provoz po našem
Pražští otcové města vyčlenili pro rok 2006 na podporu literatury necelé procento z kulturního rozpočtu: zhruba tři miliony korun. Magistrát dotuje tři literární ceny či zavedený knižní veletrh, ale pod položkou literatura se objevuje i Mozartova spanilá jízda Prahou, kterou v květnu zinscenoval Eugen Brikcius. Město mu dalo 250 000 korun.
Ostrava letos spolu s Obcí spisovatelů (OS) vyhlásila slušně dotovanou literární soutěž na téma „hluboké společenské proměny moravskoslezské metropole“. Podle předsedkyně OS Ivy Kantůrkové to tvorbu stimuluje. Obec pořádá hlavně odborné konference, v červenci například o tom, jak ze studijních osnov vypudit školometství.
Česká literární scéna žije spíš nárazově. Už šestnáctiletý Mezinárodní festival spisovatelů dokáže i přes permanentní organizační kotrmelce vozit literární hvězdy, brněnský Měsíc autorského čtení servíruje v domácím kontextu největší porci literatury mířící od spisovatele rovnou ke čtenáři. Olomoucká přehlídka Poezie bez hranic zase v místních luzích etablovala fenomén slam poetry (akční poezie, u které se klade důraz na pódiový přednes). Ve větších městech zajišťují literární dění kavárny či knihkupci. Podniky nadšenců, často vydupané zpod země.
Knihovnám na prezentaci živé literatury často scházejí peníze i odhodlání. „Do lokálních knihoven jezdí hlavně písničkáři, když už se zorganizuje nějaké čtení, autor dostane nanejvýš dvě tisícovky. A olysalý plakátek z inkoustové tiskárny na dveřích samozřejmě nikoho nepřiláká,“ líčí vlastní zkušenost bývalá knihovnice z Vysočiny Kateřina Čamvárová. I proto hodlá založit literární agenturu, která bude poskytovat servis jak spisovatelům, tak knihovnám či školám. Pokud na to budou mít.
A opět stará písnička: literatuře se nedostává peněz a politické podpory. „Když jsme hledali prostory pro Pražský literární dům, dostali jsme spoustu příslibů od komunálních politiků, ale nic z toho nakonec nebylo,“ říká nakladatel Joachim Dvořák. „Možná to je i tím, ze v českém literárním provozu neexistuje dobře fungující kulturní management. Například filmaři na sebe dokážou upozornit a zburcovat veřejnost i politiky, dokážou být vidět. Literáti tohle neumějí,“ míní Rudiš.
