Břetislav Rychlík: Pes je člověk, kterému se to nepovedlo

Když bylo první děcko malé, domnívalo se, že puberta je kroužek, kam rodiče posílají přihlášku jak do hodin kreslení. „Já nechcu chodit do puberty," naříkala dcerka srdceryvně. A nestačili jsme se divit, jak rychle si sama podala přihlášku. Teď se už z puberty odhlásila a pomalu přihlášku vyplňuje její sestra. Pozná se to na vzpurném či opovržlivém výrazu k rodičům, střídaném s občasným přeběhnutím do pokojíčku, odkud se buď ozve dušený pláč, nebo hysterický zpěv písní prožívaných spolu s nějakou přiblblou rozhlasovou stanicí. To zná každý rodič. Nyní ovšem máme v pubertě i psa.

Je to krasavec, kříženec labradora s čímsi neznámým. Jako štěně vynikal zvláštní žlutou barvou, starší intelektuálka mu dala jméno Andy Warhol. Ale stal se z něho Andula. Do puberty začal chodit už před rokem a má v ní podle znalců setrvat ještě rok. Když jsem ho pořizoval, pravil mi Pavel Landovský: „Ty máš samý dcery, viď? Na to je pes nejlepší. Naučej se, že musí chlapa včas vyvenčit, dát mu nažrat, občas pomazlit a nechat ho spát." To se skutečně děje. Děcka se ráno střídají v prvním venčení, dávají nažrat, mazlí se. Když však pes objevil v sobě temné vášně (skoro by se dalo říct, že zjistil, že je chlap s gulama), začal připomínat premiéra Topolánka. Přestával se ovládat, chvílemi jednal zcela spontánně, takže nevypočitatelně, pak byl melancholický, raněný, trpěl evidentními výčitkami svědomí. Rozčiloval se i na nás, kteří ho milujeme, když nemohl někde honit děvčata. To zkraje vůbec nerozlišoval, takže se zamiloval mockrát do psů a dokonce i do chromé nohy šestaosmdesátiletého rozhlasového redaktora Jaromíra Nečase. „Aspoň je o mě ještě zájem," liboval si Jaromír, když jsem se mu omlouval.

Pak začaly útěky. Poprvé Andulu našla městská policie v baru na Kraví Hoře. Naštěstí neměl velkou útratu. Teď, s předčasným jarem a háráním, nám připravil šok. Zdrhnul a nebyl k nalezení. Do půlnoci jsem ho hledal v křoviskách kolem Špilberku, pak jsem ho začal z bezmoci nenávidět. Doma v noci nikdo nespal, občas vrzly dveře do kuchyně, jak se někdo s povzdechem šel napít. Kolem čtvrté se zdálo, že někdo kňučí na ulici, v pyžamu jsem vyběhl ven, pršelo, bylo hnusně. Směšně jsem běhal kolem baráku a řval do tmy. Nebyl tam nikdo. V šest ráno se ozval štěkot. „Andula!" vykřikli všichni. Stál tam, špinavý, dotrhaný, doválený, hladný, bál se jít domů. Pocítil jsem hluboké dojetí, jako otec, kterému se vrátí ztracený syn. Vzpomněl jsem si na Ludvíka Vaculíka, co mi pravil, když psa u nás pozoroval: „Pes je člověk, kterému se to nepovedlo."

Autor je režisér