Karel Král: Demonstrace

Když jsem se v roce 1953 narodil, byl můj dědeček-buržoa v kriminále. I uran v Jáchymově dobýval. Ve štole, do které se lezlo po čtyřech. O šest let později, to už byl doma, jen zíral, když jsem začal v novinách líbat fotografii Lenina. „Chci být jako on...", hlásal jsem. Nevím, jak bych u dědečka dopadl, kdybych ho neuklidnil dovětkem: „...věčně živý!"

Zrovna teď na to hodně vzpomínám. Proč? O tom potom.

Chystám se zas jít demonstrovat. A na totéž náměstí, kde jsem demonstroval naposled. Tehdy za Kaplického knihovnu. Musím říct, že demonstrování mi je - i za to jistě mohou komunističtí Komančové - protivné. Prostě to davové, hlasité pokřikování nemám rád. Minule jsem se ale přidal: heslo „Jsou jako oni!", skandované na adresu pražských radních, mi připadalo vtipné. A s mávátkem v barvách „blobu" rozpaky zcela odezněly...

Teď jde o granty, transformaci divadel, o pražskou kulturu - a heslo se hodí čím dál víc. Řekl bych, že pro radní je kultura takový lakmusový papírek. Manipuluje se s ní snadno, proto na ní dnešní, napříč politickým spektrem utáboření „indiáni" zkoušejí, co si mohou dovolit. Zatím se zdá, že si mohou dovolit všechno.

Jedna drobnost mi ovšem na nynějším protestování připadá divná. Petice Za Prahu kulturní totiž žádá, aby se definovala síť veřejných kulturních organizací. Ptal jsem se na jednom divadelním ředitelství, co se tím míní. Prý je to tam proto, aby se z Divadla na Vinohradech nestalo kasino a aby třeba v Divadle Na zábradlí bylo vždycky Divadlo Na zábradlí. Tomu tedy nerozumím. Chápu ochranu muzeí, knihoven či budov typu Rudolfinum, ale uzákoněnou nesmrtelnost divadla ne. Ani s Divadlem na Vinohradech přece nelze být na věčné časy. Nebo ano?

Jestli takové věci uzákonit jde, tak bych prosil, aby příští demonstrace proběhla za uzákonění mé nesmrtelnosti a nesmrtelnosti mých blízkých. Už to vidím. Lenin hadr. Jen by mi bylo líto, že se toho nedožil dědeček.

Autor je šéfredaktorem časopisu Svět a divadlo