Petr Minařík: Jeden večer v nočním Brně se mi stal

Někdy těsně před půlnocí mi došla SMS od Mirka Balaštíka, že sedí s kolegy z redakce ve steakovém baru v centru Brna, tedy se mám připojit na pár piv. Balaštík šéfuje měsíčníku Host. Po Brně se říkává: „Napočítej do sta, jsou tu kluci z Hosta."

Jak jistě víte, u nás na Moravě ještě pěstujeme staré obyčeje, takže také platí, že nejen každý profesní cech, ale i každá parta, dílna, redakce má svoje speciální rituály. Když si například srazí stoly kluci z nakladatelství Větrné mlýny, znamená to pro ten večer neutuchající zábavu plnou objednávek pro celou hospodu, ovšem než dojde na placení. Když se potkají kluci s holkama z Druhého města (dříve nakladatelství Petrov), tak se štěbetá o nové módě pro mladé, nejčastěji však stahují hudbu ze svých notebooků. Hosťáci (rozuměj lidé z nakladatelského domku Host) mají rádi vaření. Jejich srazy, obvykle pod portrétem Magdaleny Dobromily Rettigové, se vyznačují debatou o polentách, omáčkách, zahušťování a exotických receptech. Prostě je to tak, že někdo má rád holky, někdo zase vdolky.

Ve Steak baru jsem si sotva objednal pivo a už to běželo. Balaštík s kumpány Reichlem a Sečkařem objednávali jeden steak za druhým, jeden kvůli jídlu samému, druhému se líbila servírka, ale netroufal si ji oslovit jinak než k věci, tedy žádostí o další jídlo. Byl pátek, kolem nás se to hemžilo tanečními dvojicemi, mladí upíjeli drinky, jenom my čtyři jsme ochutnávali mexické, argentinské, francouzské či jiné speciality. Zvlášť vykutálený je v tomto právě Balaštík. Málokdy je s jídlem spokojen, když se ovšem podaří, zahrne jídlo tolika komplimenty, díky a vzdušnými polibky, že být před ním na talíři mořská panna, rozplynula by se jako pěna. Jenže steak z pravé argentinské svíčkové je trochu strup. Neodpoví a virtuální i opravdové polibky, byť francouzsky vášnivé, jsou mu ukradené.

Ve čtyřech jsme se nad ránem nechali číšnicemi podpírat a dovést ke dveřím. Ta tam byla elegantní zdvořilost úvodních přípitků, kdy drobná koketnost domácích i hostů hrála pro sborový zpěv národní hymny v některém z temných brněnských bytů. Teď barmanky jen těžce dýchaly, ne však z vášně, ale únavou z našich těl, která nakonec dotlačily k proskleným dveřím s fotobuňkou.

Na stále ještě dnem vyhřátém brněnském asfaltu, asfaltu tak krásném, že jinde takový nenajdeš, jsme se rozloučili. Dlouze a nešťastně, že zas budeme muset každý svou cestou. Balaštík se nechal taxikářem odvézt do baru, kde přímo z pípy čepují mojito, Sečkař odjel na kole do Králova Pole spát pod most, protože tu noc, jak řekl, „si nic jiného nezasloužím", Reichel se zamyšleně opřel do výlohy s dámským spodním prádlem, jenom já jsem ještě zašel na chvíli k počítači, abych ten obyčejný den nás kluků z Brna zaznamenal.

Autor je nakladatel