Jiří Lábus: Pořád vymýšlím kraviny

Málokterý herec se letos objeví ve více nových filmech než on. Vedle toho pravidelně dabuje, namlouvá audioknihy, vystupuje v divadle a také maluje. V kinech nejnověji ztvárnil sluhu ve snímku Hastrman a mentálně postiženého ve filmu Kluci z hor. "Takovou postavu jsem ještě nehrál, proto jsem ji vzal," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN Jiří Lábus.

Letos má premiéru dokonce šest filmů, ve kterých hrajete. Vypadá to, že jste extrémně pracovitý člověk.

Třeba Kluci z hor se ale natáčeli už předloni v létě. Hastrman se točil v různých obdobích a Švankmajerův Hmyz loni v lednu a únoru.

V Klucích z hor hrajete mentálně postiženého. Za podobné role se sbírají ocenění. Bral jste ji jako lákavou příležitost?

Pro mě to byla zásadní role, rozsahem i tématem. Takovou postavu jsem ještě nehrál, proto jsem ji vzal. Probíral jsem ji s bratrem mé švagrové, který je psychiatr. U té figury jde o kombinaci různých postižení, není to s ní jednoznačné. A jen minimálně se vyjadřuje slovem, o to náročnější bylo zahrát emoce.

Klukům z hor se začalo říkat "český Rain Man" a vy se netajíte obdivem k Dustinu Hoffmanovi.

Rain Mana jsem viděl asi třikrát. Dustin Hoffman pro mě byl naprostým zjevením, už když jsem ho viděl poprvé, kdy hrál Krysu v Půlnočním kovbojovi, a pak znovu v úplně jiných polohách v Malém velkém muži a Johnovi a Mary. Mám rád typ herectví, kdy u různých postav vůbec nevnímáte, že je hraje týž člověk. Proto mám taky rád Daniela Day-Lewise, to je jeden z největších herců současnosti. Točí jeden film za pět let a vždycky říká, že je jeho poslední, ale pak se nechá zase ukecat a připraví zážitek.

Viděl jste ho aktuálně v Niti z přízraků?

To mě nadchlo! Režisér Paul Thomas Anderson taky netočí často a tady dělal i kameru. I jeho Magnolia je opravdu velký film, v ní jsou tak fantasticky napsané postavy, že je musela být radost hrát.

Zjevně jste zapálený filmový divák.

Já film miluju! Televizi jsem měl až od osmnácti let, ale moc rád jsem chodil do kina. Bydlel jsem na Vinohradech, takže kino Varšava, kino Dalibor... Fascinovaly mě jejich markýzy, kde byly plakáty k filmům, to už dneska není. Ty plakáty se dělaly speciální technikou. Na plátno se z diapozitivu promítl portrét herce, který se obkreslil tužkou a pak dodělal barvami. Zblízka to vypadalo jako pár flekanců, ale zdálky tvář dostala plasticitu. To se mi líbilo. Vždycky jsem si ten portrét načrtl do notýsku, doma vzal balicí papír a tempery a namaloval si to. Když jsem byl třeba nemocný, donutil jsem otce, aby to u kina překreslil za mě.

Dokonce jste chtěl studovat výtvarnou školu. Máte ještě výtvarné sklony?

Mám výtvarné umění rád. V Praze chodím po výstavách a v létě na chalupě maluju. Můj otec maloval senzačně, chtěl být původně malíř, ale babička mu to rozmluvila, takže vystudoval architekturu a malování si nechal jako koníčka. Učil mě, jak dělat krajinky. Když mám čas, nějakou si v plenéru načrtnu a potom ji v chalupě pastelem nebo akvarelem dodělám. Olejem ne, jsem člověk netrpělivej, na mě je taková technika pomalá.

Architektem je i váš bratr a tato profese vyžaduje právě trpělivost. To jste s bratrem tak odlišní?

Brácha je úplně jiná povaha; precizní detailista a puntičkář. I herec by měl takový do jisté míry být, ale já si role z velké části zapamatuju už na první přečtení. Když si scénář projdu poprvé, zakóduje se ve mně, kam moje postava bude směřovat a v jakých intencích ji budu dělat. Tu představu pak koriguju s režisérem, ale to zásadní v postavách se mi zjevuje hned při prvním seznámení s nimi.

Týkalo se to i Klaunů, kde jste měl náročnou a komplexní roli?

Byla výhoda, že jsem měl scénář dva a půl roku doma. Natáčení se nadvakrát odložilo, proto jsem ho měl čas pročítat a přemýšlet nad ním. Pak už jsem se v té postavě cítil zabydleně, jako kdybych ji zkoušel na divadle.

Za roli Viktora v Klaunech jste získal druhého Českého lva, po Americe. Jak ta ocenění vnímáte?

Mám z nich radost. Nebylo to jednoduché natáčení, něco se točilo i v Lucembursku, odkud jsem jezdil do Prahy osm hodin autem na představení. Kvůli líčení jsem denně vstával ve čtyři ráno. Někdy jsem byl opravdu moc unavený, ale říkal si: Ježíšmarjá, tahle role mi za to stojí. Režisér Viktor Tauš mi pak dal krásný dárek - zarámovaný čtyřlístek z hrobu Charlieho Chaplina.

Hastrman se nebojí romantismu, který mívá v Česku pejorativní příchuť: lidé ho mají spojen se školními osnovami, obrozenci, červenou knihovnou... Vy se k vypjatým romantickým emocím stavíte jinak?

Český národ rád věci shazuje. Třeba Poláci jsou v tomhle daleko srdečnější a přepjatých extrémních věcí se nebojí, ani ve filmech. U nás se vše musí trochu shodit. Alespoň takový mám z naší nátury pocit.

V Hastrmanovi hraje důležitou roli lidová kultura. Rezonuje ve vás jako v rodilém Pražákovi?

Jestli se dají nazvat lidovou kulturou sourozenci Ulrychovi, tak ty mám moc rád, písničky z jejich desky Nikola Šuhaj loupežník si často pouštím. Kolega Olda Kaiser se je dokonce už před lety naučil hrát na kytaru a někdy je společně zpíváme. A pak mám hodně rád Zuzanu Lapčíkovou, která dělá skvělé věci s Jiřím Pavlicou. Z toho mi běhá mráz po zádech.

Neměl jste obavy, že Hastrman je celovečerní hraný debut?

Já Ondru (Ondřeje Havelku, pozn. red.) dobře znám, vlastně od mládí, kdy nastoupil do Ypsilonky a strávil v ní několik sezon. Znal jsem i jeho rodiče. Paní Libuše Havelková mě učila na DAMU techniku řeči a hlasovou výchovu, hudebního skladatele Svatopluka Havelku jsem zase poznal přes kamaráda - režiséra Antonína Mášu.

S ním jste točil svůj první film.

S ním jsem natočil svůj úplně první snímek Rodeo a pak ještě Proč nevěřit na zázraky, krásný příběh, který bohužel bolševici zničili přestříháním. Máša byl ohromnej člověk. Párkrát jsme spolu měli možnost sedět právě s panem Svatoplukem Havelkou, jenž psal úžasnou vážnou muziku a hudebně doprovodil řadu vynikajících filmů - třeba Všechny dobré rodáky. Hudebnost Ondra zdědil po rodičích, paní Havelková krásně zpívala! Ondra to má v genech; mně se líbí, jaký je perfekcionista a jak má muziku z třicátých let, kterou dělá s Melody Makers, dotaženou k dokonalosti.

Ještě k vašemu časovému vypětí: jste v angažmá v Ypsilonce, hrajete ve filmu, dabujete animované snímky a seriály, namlouváte audioknihy...

Poslední dobou dělám už jen projekty, které mě oslovují. Vůbec nehraju v seriálech, i když na ně dostávám hodně nabídek. Do mimořádného bych šel, ale většinou jsou seriály zaměnitelné. Možná se na nich herec něco naučí a určitě si finančně vypomůže, ale abych ve svém věku vstával v pět a učil se kvanta nesmyslného textu, který zase hned hodím za hlavu, to nemám zapotřebí. Mně stačí peníze, které mám. Dneska to mají mladí herci tak složité! Když já vyšel divadelní fakultu, existovala ještě akorát JAMU v Brně a Pražská konzervatoř... Teď je k tomu tolik soukromých hereckých škol, že celkem absolvuje přes sto herců za rok. Ti se nemohou uplatnit všichni.

Mnohé diváky i kritiky stále překvapuje, když hrajete vážné role. Mají vás zafixovaného z komediálních scének z Oldřichem Kaiserem, jako Rumburaka, z namlouvání Jů a Hele, ze Simpsonových...

Jsem šťastný, že můžu tohle všechno dělat. Vytvářet humor bývá těžší než ztvárňovat dramatické role. Komediální herec vážnou postavu zahraje, ale z dramatického herce se komik nestane, pokud to v sobě nemá. Miluju italské herce, jako byli Vittorio Gassman, Alberto Sordi, Marcello Mastroianni a další, kteří měli obrovskou škálu poloh od komické po dojemnou. Nebo Jack Lemmon, ten byl použitelný univerzálně. Já do vážných rolí prorazil filmem Amerika, to se tehdy lidi divili. A pak přišli Klauni, diváci, myslím, čekali, že půjde o komedii, už kvůli názvu. A ono ne! Hráli jsme v nich s Oldou Kaiserem, se kterým jinak máme tři komediální představení v Divadle Kalich. Třeba Dona Quijota hrajeme už asi devět let. A dodneška spolu děláme Tlučhořovic rodinku.

Improvizační rozhlasový seriál Tlučhořovi běží dost neuvěřitelně od roku 1991!

Je to unikát, který mě nesmírně baví. Seznámili jsme se přes něj s Oldou dokonce s Milošem Formanem, který měl Tlučhořovy rád, stejně jako naše scénky z televizního cyklu Možná přijde i kouzelník. Ptal se nás třeba, jak jsme v nich vymýšleli jména jako Kubrt nebo Hrachová. Nás to tehdy s Oldou prostě napadalo, bavilo nás tohle psát, sami jsme se těm blbostem smáli, ale netušili jsme, že se jim lidi budou smát i po tolika letech.

Jste expert na dlouhé umělecké "vztahy". Ve Studiu Ypsilon jste v angažmá od roku 1973, Tlučhořovy hrajete od roku 1991, postavu Jů dabujete pětatřicet let, Marge v Simpsonových třiadvacet...

To je pravda! Když dabuju animované filmy jako Doba ledová nebo Já, padouch, nikdy dopředu nevím, kolik budou mít nakonec dílů.

Díky nim jste populární u dětí. Oslovují vás na ulici?

Jsou dvě pohádky: Tajemství staré bambitky, kde jsem hrál toho vychytralého ministra, a Tři bratři, kde mám bábu z mokřin. Stává se mi, že jdu po ulici a nějaká maminka najednou promluví k dítěti: "Věruško, podívej, to je ten pán, co hrál bábu z mokřin." - "Ne, tohle je pán, a tamto byla paní," odsekne Věruška. (Lábus mění hlasy) "Ne, to je on," řekne maminka. - "Ne!" Pak se začnou hádat a maminka říká: "To je pan Lábus, to je herec." - "Ne, to je jinej!" - "Taky hraje Rumburaka," říká maminka. - "To byl taky jinej!"

Sám děti nemáte. Jak se do jejich vkusu dokážete tak dobře trefit?

Nevím. Jsem v podstatě hrozně hravý člověk, pořád vymýšlím kraviny. A tím, že jsem, co se dětí týče, absolutně svobodný, nemusím se na rozdíl od bráchy, který má tři dospělé dcery, zaobírat věcmi, co koupit dítěti na sebe, na jakou školu ho poslat. Já se můžu takhle vyblbnout.

Mají vás děti rády?

Strašně. Mám kmotřence, syna kamarádky, a tomu jsem při křtu říkal: "Vojtíšku, já ti přeju, abys měl život jako já." A jeden kamarád přímo v kostele pronesl: "No, to je v prdeli!" Ale na toho kluka jako by se opravdu přeneslo něco ze mě. Je ze slušné rodiny, má udatného a svědomitého otce, sestru, která je po otci, ta se probudí v jednu v noci a hlásí mamince, že prší a že musí sklidit prádlo z terasy. Kdežto ten kluk na všechno kašle, zato má krásné písmo, nádherně maluje a od pěti let chce být herec jako já.

Jako dabér a hlasový herec jste nesmírně plodný. Kde se ta vášeň vzala?

Já byl odkojený rozhlasem. Mám sluchovou paměť, že si pamatuju jména hlasatelů z dětství. Dneska jsou asi všichni mrtví, ale já je pořád umím napodobit. (Předvádí.) Jeden huhňal, to byl Sýkora, pak Jiří Valenta, ten zase mluvil takhle, Jaroslav Mastil, Jaroslav Skřivánek, Jiřina Krupičková, ta měla takový vyšší tón, Věra Pokorná, Marta Konečná, ta potom emigrovala... Rádio jsem miloval, a proto hodně točím pro rozhlas, často role, které jsem na divadle nikdy nehrál. Třeba Tartuffa. Nebo teď starostu v Návštěvě staré dámy s Blankou Bohdanovou. Před lety jsem točil s kolegou Františkem Němcem nádhernou hru Poslední templář, kde jsem měl asi deset rolí. To byla úžasná výzva.

Může to vypadat, že člověk jen čte svůj part z papíru, ale hlasové role vyžadují pečlivou přípravu. Jak se chystáte vy?

Kdybyste viděl, jak vypadá můj text, když namlouvám nějakou knihu! Když mluvíte různé postavy, musíte mít už před začátkem přímé řeči poznamenáno, kdo to říká, abyste včas nasadil správný hlas. Mám podtrhané i přízvuky. Detailní příprava textu zabere víc času než samo čtení. A to si někdo myslí, že přijdu do studia a rovnou text přečtu z knihy. Proto audioknihy zase tak často nedělám, stojí strašného času.

Ale na Tlučhořovy si čas najdete vždy...

Tlučhořovy točíme u mě v bytě. Mám v pokoji zabudované dva mikrofony, zvukový mistr si přinese "datku", na kterou vše nahraje, doma k tomu jen dodělá zvuky a hudbu. Když někdo někdy vidí, jak tohle nahráváme a ve vteřině měníme hlasy a role, diví se, že to snad není možné. A režisér Ivan Holeček, který s námi Tlučhořovy léta dělá, říkává: "Tohle můžou dělat jen blázni. To jsou blázni oba dva..." (Smích.)