THE BOXING MIRROR ALEJANDRA ESCOVEDA - IDEÁLNÍ ROCK PRO VYŠŠÍ STŘEDNÍ VĚK
Jednodušší povahy mají sklon považovat alkohol a další nezdravé substance za pohonné hmoty rokenrolu.
Může je v tom utvrzovat známá skutečnost, že některé hudební legendy podávaly legendární výkony také na poli intoxikace, že kouzlo některých slavných nahrávek spočívá i v tom, jak moc jsou „opilé“ (člověk přitom může snadno narazit na spoustu desek, jejichž autoři byli při natáčení zliti až pod obraz nebo něco ještě horšího, a stejně jim to nijak nepomohlo - spíše uškodilo). Pětapadesátiletý Alejandro Escovedo může posloužit jako důkaz toho, že k mimořádnému výkonu na poli pop-music se může vzepnout i naprostý abstinent. Jeho deska The Boxing Mirror se stala jednou z těch nejoceňovanějších nahrávek letošního roku; pro její vznik přitom byly určující docela dramatické okolnosti, za nichž Escovedo přestal pít.
Escovedo pochází z muzikantské rodiny, mezi jeho příbuznými jsou třeba spoluhráč Carlose Santany nebo Princova bubenice Sheila E. Začínal na konci sedmdesátých let jako punker, později s kapelou i sólově hrál hudbu ovlivněnou klasickým rockem, „hraničářským“ stylem tex-mex nebo alternativně laděnou country. Míru rockerství jeho životního stylu asi vystihuje název jeho desky Bourbonitis Blues z roku 1999. Před třemi roky se po koncertě ve Phoenixu zhroutil, odvezli ho do nemocnice, kde u něho zjistili - jak v rozhovorech vypočítává - pokročilou cirhózu jater, tři krvácející nádory v žaludku a později i žloutenku typu C. „Poslední slova, která jsem slyšel, než jsem upadl do bezvědomí, byla: ,Jestli hned něco neuděláme, tak je po něm‘,“ vyprávěl Escovedo měsíčníku Illinois Entertainer. „Užil si“ klinickou smrt s plnou parádou (cesta tunelem, setkání s mrtvými přáteli), lékaři ho ale zachránili a dali jakž takž dohromady. Sága pokračovala zjištěním, že na léčbu nemá peníze - jeho přístup ke zdravotnímu pojištění nebyl nejodpovědnější. S uhrazením nákladů mu pomohli kamarádi z hudebních kruhů, kteří natočili desku Por Vida; výtěžek z prodeje šel na úhradu Escovedových nemocničních účtů. Dnes už zase koncertuje, pije vodu, cvičí a vůbec na sebe dává pozor.
Na desce The Boxing Mirror zkušenosti posledních tří let reflektuje, činí tak velmi svrchovaným způsobem - bez patosu a jakýchkoli efektů, úsporně a s přesnou mírou citu, věcně a střízlivě. Plně využívá možnosti svého hlasu životem protřelého muže, občasné intonační problémy vůbec nejsou na škodu, jen posilují autenticitu Escovedových písní. Podařilo se mu natočit desku nadčasovou, na níž absentují křečovitá snaha o „držení kroku“ i sentimentální vyvolávání starých dobrých časů. Ideální rokenrol pro střední a vyšší střední věk.
Za většinou písní na desce je cítit letmý dotek smrti, který Escovedo nedávno prožil. Smrt ale nenahlíží způsobem vlastním mladším divokým muzikantům: jako fascinující událost, která člověku může jednou přinést status legendy, když se bude důkladně ničit a pak najednou před zraky publika vybuchne jako supernova. „Je lepší shořet než vyvanout,“ zpíval kdysi Neil Young. Escovedo smrt vnímá starýma očima, jako přibližující se skutečnost, která se připomíná pobolíváním na různých místech věštícím nevyhnutelné a prozaické „vyvanutí“ - třeba na nemocničním lůžku. S podobnou věcností se dotýká i zásvětních věcí: třeba v písni Dead Head on the Wall, v níž žádá ducha mrtvého otce, aby dohlédl na umělcovu matku. Escovedo zpívá o vážných věcech, nespadne však do pasti na odiv stavěné temnoty, možná prostě smrt jako temné téma nevnímá.
Desku The Boxing Mirror produkoval někdejší člen Velvet Underground John Cale a jeho spojení s Escovedem bylo velice šťastné. Podařilo se mu ve studiu vytvořit velmi organický zvuk, který kombinuje Escovedovu jednoduchou zemitost s Caleovou rafinovaností klasicky vzdělaného hudebníka a avantgardního rockera. Tradiční jižanskou kytaru Johna Dee Grahama tak doplňují smyčce a navzájem si nepřekážejí, víceméně konvenční skladbu Take Your Place Cale dozdobí syntezátory do podoby jakéhosi mírně hnutého funku. Ve výborných skladbách Notes on Air a Sacrament Polk nechá producent naplno vybuchnout energii kapely a Escovedo a jeho kumpáni najednou znějí jako možná staří, ale pořád docela ostří chlapíci. Při velmi tradiční písničce The Ladder s akustickou kytarou a akordeonem se člověk zase může v klidu dojmout, aniž by trpěl podezřením, že podléhá sentimentálnímu vydírání. Při vší pestrosti stylů a vlivů pak Escovedova deska působí jako dílo jednolité a sevřené. Ať už Escovedo na druhé straně viděl věci sebekrásnější, kvůli albu The Boxing Mirror snad stálo za to se vrátit.
Alejandro Esovedo: The Boxing Mirror (EMI 2006), 49:25
