Dvacátého druhého července 1856 převáží dostavník na smrt nemocného Karla Havlíčka z lázní Šternberk u Slaného do Prahy. Je to stále policejně nejsledovanější muž v Čechách, i když už delší dobu nevyvíjí žádnou veřejnou činnost. Nemůže spát, nemůže polykat, těžce sípe. Tuberkulóza už zasáhla celé tělo. Bolesti přemáhá morfiem. Doktor Podlipský, který ho doprovází, se snaží udržet ho při vědomí, ale pacient se na chvíli probere, jen když z hospody v Hostivici zaslechne jakousi písničku, nepochybně národní. Pak znovu padne do agonie, z níž se už neprobere. Zemře odpoledne 29. července. Údajně do posledních chvil jeho pravá ruka črtala cosi po peřině. Až v říjnu by mu bylo pětatřicet let. Pohřeb byl slavný. Projev měl Karel Sabina, který se za tři roky uváže k policejnímu konfidenství a svůj závazek bude plnit svědomitě. Havlíček ho neměl rád už v roce 1848 - pro jeho přepjatost, fanfarónství, utopické třeštění.
Havlíček Borovský se brzy stane legendou, promění se v národního mučedníka a světce, v nového Husa, neohroženého bojovníka proti národnímu útlaku a habsburské monarchii, kterým ale nebyl, protože mu málo věcí bylo tak cizích jako radikalismus - ať nacionální nebo politický. Radikálem ostatně nebyl ani Jan Hus. Havlíček byl realista, což není protiklad zbabělosti nebo kompromisnictví.
Za určitých poměrů je nejvíce odvahy třeba nasadit pro věci obyčejné a rozumné. Ty na sebe strhávají nejvíc vzteku a nenávisti, protože jdou proti předsudkům a hotovým kolektivním míněním. Havlíček zřejmě první v Čechách věděl, co je to občan, občanská svoboda, kontrola moci. Na fanglích však vlála hesla „národ“, „Slovanstvo“, pospolitost. Jenže to nejcennější, co v českém prostředí kdy vzniklo, v sobě vždy spojovalo individuální odvahu, rozhodnost v činech a jistou „umírněnost“ v soudech. Celek má sklon k netečnosti, nebo naopak k výstřednostem. Statečnost je jít svou cestou - a myslet na ostatní. „Kdo svůj národ miluje, nešetří ho,“ napsal KHB a okřídleným se to mohlo stát, až když byl bezpečně mrtvým.
Kdo tak jednal, dostal se vždy do střetu, byl proklínán a vyobcováván - o čtyřicet let později právě Masaryk, když sáhl na Rukopisy a vystoupil na obranu Žida Hilsnera.
„Když se lidu ujímáš, pro něj pracuješ anebo v nebezpečenství se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčností. Pokud je všude dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě chválit anebo v hospodě na tvé zdraví si připíjet, přijdeš-li ale na své cestě do nebezpečenství, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci anebo oběti.“ Muž, který toto napsal, si předpověděl osud a předpověděl ho i všem svým následovníkům. Platilo to zcela jistě ještě nedávno a platí to asi dodnes, kdy Havlíček je už jen jménem z jakéhosi nesrozumitelného, v mlhách se ztrácejícího panteonu národních světců. K naší škodě.
