Ať se nám to líbí nebo ne, léto pomalu dodýchává. Brzy už nastane čas hnijících spadlých hrušek, zralých jeřabin a ranních mlh. Dříve se konec léta hlásil též houfujícími se vlaštovkami, ale těch je rok od roku méně. Buď je Italové na jihu sežrali, nebo - a to spíše - se jim v těle nahromadila naše chemická svinstva, jež jim znemožňují se reprodukovat. Skořápky vajíček mají tak slabé, že jim praskají v hnízdě, samečkové nemohou obskočit své partnerky, jsou malátní, přiklánějí se raději k samohaně, ale nesoutěží v ní jako my, jak o tom v Názorech a komentářích píše kolega Štindl, nýbrž smutně a poníženě padají z drátů, neb se na nich při tom neudrží.
Na konci léta se ve slabších tvorech mohutně vzdouvá vlna nostalgie, jež je vede i k věcem, které by dříve snadno zapomněli nebo by je pominuli.
Též se zesiluje jakýsi všeobecný soucit s veškerenstvem, protože to už zase bude mít v zimě co dělat, aby nezheblo. Když jsem poprvé slyšel o chřástalovi, že má zrovna vyvádět mladé, ani by mě nenapadlo ho plašit, a ta mládež, které to je fuk, je mi rok od roku cizejší a její žláznatá vitalita ošklivější.
Pomalé podzimní chátrání těla, úbytek sil a příprava na tělesný zánik poskytuje na druhé straně některé výhody: porozumění pro dočasnost všech věcí a pro krásu pomíjivosti. Třeba k vosám. Nedávno bylo možné si přečíst, že jeden muž kousl do koláče, ve kterém byla skryta vosa. Ta nešťastníka píchla do jazyka, načež on vyjekl, čímž vyplašil kolemjdoucího psa, ten to pochopil jako útok na sebe, načež muže pokousal, že musel být hospitalizován s podezřením na vzteklinu. Čí to byla vina? Je málo tak krásných letních věcí jako vosa, jež balancuje na hraně kelímku s limonádou, a my sledujeme, zda sklouzne. Podle charakteru a zralosti s ní pak naložíme. Jako zlé děcko jsem čekal, až se utopí, teď ji opatrně vytáhnu a zachráním. Kofolu dopiju sám. Vosa je krásný tvor, kterého stvořitel koncipoval jako miniaturu tygra. Oděl je oba do výstražných barev, opatřil elegancí a přesnou agresivitou, když jim někdo vleze do cesty. Jsou to oba individualisté, netvoří žádné otrokářské systémy jako mravenci nebo včelstva, jsou neochočitelní, žádný přímý užitek z vosy není.
William Blake napsal nesmrtelnou báseň, jež začíná veršem Tiger! Tiger! burning bright, In the forest of the night. Ale ono jde i Voso! Voso, žhavě žhneš v létě, jímž jak zlatem jdeš. Počet zbytečně, preventivně zabitých, různě rozmáčknutých a rozpatlaných vos nepochybně mnohonásobně přesahuje počet žihadel, která se kdy zabodla do našich zpocených a ustrašených těl. Porovnejte si podrobně ušlechtilou symetrii vosího štíhlého těla s tvary našeho břicha. Kdo se může rovnat? Já ne.
