Jeden tráví celé dny v archivech, druhý po sobě nechává střílet ve válčících oblastech a třetí sbírá lidové báchorky a bere je příliš vážně. A všichni o tom píšou knihy.
Výsledkem prvně popsané, zdánlivě nejnudnější činnosti je kniha nejtlustší - a to je jí jen polovic. Devětačtyřicetiletý historik Petr Mašek se dlouhodobě věnuje rodokmenům českých šlechtických rodů a zatím nejvýraznějším výsledkem jeho snažení je velkolepá encyklopedie Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti (vydalo nakladatelství Argo). Zatím vyšel první díl, který zahrnuje jména do písmene M a čítá 670 hustě popsaných stran bez ilustrací.
Oba díly by měly obsahovat přes 10 000 hesel a dle nakladatelské anotace autor píše i o těch, kteří šlechtické tituly používali neoprávněně. Vychází převážně z původních dobových dokumentů (adresáře a tituláře, soupisy statků, genealogické almanachy) a snaží se postihnout všechny rody. O nichž nalezl zmínku. Tudíž u některých jmen nalezneme jen jedinou větu (obvykle doložitelnou dobu a místo výskytu na českém území), zatímco jiné, slavnější rody tu mají vyhrazeny třeba dvě stránky - a to ještě autor píše, že hesla nejznámějších rodů zkracoval a odkazoval na jinou literaturu, která je o nich k dispozici. Záměrně se omezil rokem 1620, který přinesl radikální změny ve složení domácí šlechty - tudíž většinou nacházíme německá a italská jména. U každého hesla najdeme odkaz na příslušný pramen a Mašek se při podrobnějších líčeních snaží být maximálně věcný, rekapituluje historii rodu, jeho majetky a je-li to možné, tak také jeho současné členy a aktivity.
Reportér Jan Rybář naopak hodně cestuje, nejlépe tam, kde po sobě lidé střílejí. Hned na začátku své novinářské kariéry to ostatně také schytal, což ho proslavilo doma i v zahraničí. Onen krvavý zážitek z Moskvy v době pokusu o komunistický převrat, který v roce 1991 zlomil Gorbačova a naopak do čela země vynesl antikomunistu Jelcina, také popisuje jako první z padesáti příběhů své knihy Válečníci, teroristé a jiní šílenci (Universum): "Kousky kovu mám dodnes zasekané v hlavě, na rentgenech jimi plaším sestřičky. Soudní expertiza ukázala, že to byla slepá patrona. Ale kdosi mi řekl, že zásobníky se v té době ládovaly napůl ostrými a slepými. A tak jsem možná přežil jen náhodou." Nebyl to poslední reportérův dramatický zážitek: zbili a okradli ho (patrně agenti tajné policie) na demonstraci opozice v Bělorusku, v Iráku našel ve zdi své ubikace díru po střele, v Srbsku je zatčen a vyslýchán místní kontrarozvědkou. Ale také píše o britském honu na lišku či připojuje rozhovor s horolezcem Reinholdem Messnerem. V USA by byl tento dobrodruh velkou mediální hvězdou, u nás se musí spokojit s tím, že mu je domovská redakce MF Dnes ochotná jeho zahraniční cesty financovat.
Herec, scenárista a novinář Otomar Dvořák chodí stejně často do archivů jako do terénu a podobně jako Rybář sbírá dramatické historky. Musejí se ovšem týkat nadpřirozených jevů. Nepohrdně bludičkami, divými muži a bludnými kořeny, ale na lidové báchorky se snaží jít vědecky, se vší výbavou novodobých popularizátorů a obránců neobvyklých jevů, které seriózní média nechtějí brát na vědomí a úřady o nich vedou tajné spisy ("Členové klubu psychotroniky a UFO tvrdí,že o případu světélek na Křemelné existuje tajný spis, uložený v archivu ministerstva vnitra a označený signaturou: MV, sekce IIb., přihr. 3/C, spis XXII/C/T.") Kdo mu věří, ať si běží koupit další ze série jeho senzacechtivě laděných publikací nazvanou Démonické pasti (nakladatelství xyz).
Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
