Lynčování, malí náckové a jiné historky historiků

Lynčování známe hlavně z westernů, kde čas od času hrozí i hlavním hrdinům, nějak se z toho ale vždycky dostanou. Čtyři tisíce lidí to štěstí ale nemělo.

Na tento americký fenomén (vznikl z výnosu soudce Lynche, který na konci 18. století ovšem zavedl jen tělesné tresty za provinění proti zákonu a dobrým mravům) se soustředil francouzský historik Joël Michel v knize Lynčování: zpráva o kruté minulosti USA.

Lynč jako nástroj rasové převahy

Dozvídáme se tu několik docela překvapivých informací. Především že do roku 1830 ještě lynčování neznamenalo nutně smrt, zatímco poté téměř vždy, že do války Severu proti Jihu se tato praxe uplatňovala zejména na západě USA v divoce se tvořících sídlech, především pak v kalifornii během Zlaté horečky. A že po zrušení otroctví se lynč přesunul do jižanských států a jeho oběťmi byli z 80 % černoši. Zatímco předtím, dokud byli majetkem statkáře, byli lynčováni jen výjimečně. "Bílí se snažili znovu upevnit nad černými mocenskou převahu, donutit je k poslušnosti vůči zaměstnavateli a potlačit pokusy o jakýkoliv sexuální vztah mezi černým mužem a bílou ženou," píše hned v úvodní kapitole Michel a pak se všem těmto okolnostem a jejich projevům věnuje podrobněji.

Hrůzné jsou zejména fotografie, na nichž se davy usmívají pod těly oběšených a někdy také upálených nešťastníků. V překladu Evy Novákové, Ludmily Rosové a Michaela Mbaye knihu vydalo nakladatelství Jota.

Historici vzpomínají

Významný německý historik Joachim Fest proslul knižními analýzami nacistického Německa v portrétech Adolfa Hitlera či jeho architekta Alberta Speera. Sám tu dobu zažil jako mladík: narodil se v roce 1926 a vyrůstal v době sílícího nacistického tlaku a pak i v době druhé světové války. Aby se vyhnul službě v některé z ideologicky radikálních jednotek, zejména SS, přihlásil se k pomocným jednotkám Luftwaffe; brzy byl ostatně zajat Američany. Na toto i na své dětství vzpomíná v osobně laděné knize Já ne! s podtitulem Bolestné zrání v době nacismu. Vydalo ji nakladatelství Práh v překladu Vlastimila Dominika.

Osobně je laděna také kniha uznávaného českého historika, specialisty na středověk Františka Šmahela nazvaná Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievalisty. Autor zde přetiskuje časopisecké recenze, které konfrontují práci jeho i jeho kolegů (tu Šmahelova recenze na cizí práci, tu naopak na jeho) a přidává několik portrétů významných evropských historiků. Škoda, že také souvisleji nesepsal něco o svém nejednoduchém životě (za normalizace byl vyhozen z Akademie věd a pracoval jako řidič tramvaje), takto jej lze rekonstruovat jen stopově z krátkých osobních předmluv k jednotlivým kapitolám.

Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.

Foto: archiv