Černooké Zuzany se říká především květinám (Thunbergia), ale také po nich pojmenovává své oběti násilný vrah. Čtenáře bude zajímat hlavně jedna z nich. Odnáší si do života jizvy po prožitém dramatu a jednu skutečně viditelnou - otisk prstenu na tváři jako vzkaz od jiné z vrahových obětí. Jak asi správně tušíte třeba z knih J. K. Rowlingové, lidé s jizvou bývají výjimeční. Nejinak je tomu v trilleru americké spisovatelky Julie Heaberlinové.
Nepřipravujte se na líbivé čtení, tohle bude spíše drásavý akt. Ano, Černooké Zuzany jsou možná z části dílem o květinách - jaký by to však byl pohled na rozkvetlou louku, kde leží hrob s kvítím, na kterém jsou poházené kosti mrtvých dívek. A navrch ještě dvě těla. Jedno už je delší dobu po smrti, druhé se jím po ohledání místa činu zdá také. Jenže šestnáctiletá dívka stále žije:
Jsem cizí člověk, přestože přesně ví, kdo jsem. Ví to každý v okolí osmi set kilometrů. Jsem ta Catwrightovic holka, kterou kdysi pohodili s uškrcenou vysokoškolačkou a hromadou lidských kostí na opuštěném poli u dálnice 10 poblíž pozemku Jenkinsových. Jsem hvězdou do očí bijících bulvárních titulků a strašidelných příběhů, které si děti vyprávějí u táboráku. Jsem jednou ze čtyř Černookých Zuzan. Tou, co měla štěstí.
Když se setkáváme s Tessou, hlavní hrdinkou příběhu, je již dospělá a samostatná a žije jako malířka v jednom z nevelkých příměstských domů, kde vychovává svou dospívající dceru Charlie. Na sled tehdejších událostí by nejraději zapomněla, ale člověk si nemůže být nikdy jistý. Ten, kterého usvědčili z vražd na základě nalezené bundy poblíž místa činu, čeká na vykonání trestu smrti. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že neprávem. Tessa to ignoruje až do doby, kdy jí uprostřed února rozkvetou na záhonku pod okny právě Černooké Zuzany. Že by vrah byl stále na svobodě? Je to vzkaz? Vyšetřování je znovu otevřeno a rozbíhá se na plné obrátky. A příběh se vrací na začátek prostřednictvím vzpomínek Tessie, tedy té dívky, kterou bývala, když jí bylo šestnáct let.
Paranoia, nebo hlasy ze záhrobí?
Děj tedy běží po dvou liniích, v první části knihy přeskakuje mezi Tessie z roku 1995 a Tessou současnosti. Schizofrenní charakter má i život hlavní hrdinky. Na jedné straně dokáže i po prožitých hrůzách s neochvějným klidem pečovat o domácnost, přijímat telefonáty i zakázky, obstarávat dospívající dceru a se vší racionalitou, ostrovtipem i ledovým klidem vyhodnocovat jevy, které by druhému způsobily přinejmenším paranoiu. Na straně druhé je každodenní rutina nesčetněkrát narušována vtíravými vzpomínkami, a když i ty na chvíli utichnou, musí se objevit alespoň narážka na to, co se stalo, z míst, odkud by to člověk snad ani nečekal:
Taky jsem viděla komplikovanou, uhlazenou a úplně vymyšlenou disneyovskou verzi Anastázie se šťastným koncem, když jsem hlídala svou šestiletou sestřenici Ellu. "Ty jsi taky princezna?" zeptala se Ella, když film skončil. "Nejsi ta, co zapomněla?"
Rafinovanost autorky
Pokud mají literární hrdinky Tessa a Tessie něco společného, je to fakt, že jim ve stádiích vyšetřování nikdo nedůvěřuje. Dokážou dostatečně mást své okolí. Není natolik podstatné, jestli jde zrovna o právníka, psychiatra, zmatenou sousedku ze sousedství nebo nejlepší kamarádku. Tessa mate i sebe samu. Je těžké vyhodnotit, které informace jsou založené na skutečnosti, a které už spadají pouze do kategorie snů a představ, popřípadě předrážděných nervů. A zmatený je samozřejmě i čtenář Černookých Zuzan.
Zdá se, jako by všichni ztratili nad situací kontrolu. Snad až na forenzní analytičku Jo, která na krku nosí prazvláštní přívěšek - mitochondriální DNA, a jež jako jedna z prvních osob příběhu vyslovuje památnou větu, kterou stojí za to si zapamatovat: "Já vám věřím, Tesso."
Kdo však třímá otěže pevně v rukou, je tentokrát autorka příběhu, Julia Heaberlinová. S každou další stránkou vás ujistí, že jste na stopě vrahovi, aby vaše přesvědčení hned následující opět vyvrátila. Na prstech už byste mohli spočítat nemálo podezřelých. V polovině příběhu začne s názvy kapitol odpočítávat počet dní do trestu smrti někoho, o kom si také nemůžete být stoprocentně jisti, jestli je pouhou vykonstruovanou obětí, nebo kalkulujícím viníkem.
Jak to, že je její fiktivní svět tak funkční a zároveň natolik strhující? Postavy příběhu mají pevné kontury a jsou brilantně psychologicky propracované. Nosné jsou i detaily. Detaily toho, co si myslí ta která postava. Detaily prostředí. Podobnosti ohledně forenzního vyšetřování, vytříbené znalosti psychologie.
Autorka nic neponechává náhodě: jakékoliv selhání by totiž v tomto sevřeně vybudovaném příběhu způsobilo, že se jí pod rukama rozsype jako domeček z karet. A tak hraje s čtenářem dál svou hru. Všechny postavy jsou nějakým způsobem vyšinuté, i když se nám po chvíli začnou zdát zcela normální. Literární svět nechá autorka dotvářet sebe sama za pomoci pohádek, legend, ale i místních klevet a drbů, výstřižky z časopisů. Nebojí na základě naprosto odlišného příběhu dopřát svým postavám občasné milostné vzplanutí - netřeba říkat, že v nijak obvyklém ražení. Některé pasáže si přehráváte v hlavě ještě dlouho po dočtení - například, když dědeček Tessie nevzrušeně komentuje plánované vraždy: "Ďábel dělal jarní úklid." A přitom se jí daří udržet paranormální jevy v mezích, který její příběh nepromění v exaltovanou duchařskou historku.
Dům mi dal kolem ramen chladnou, temnou ruku. Tenhle dům znám jako svoje vlastní tělo a on zná mě. Každou skrytou štěrbinu, každý křivý zub, veškerou přetvářku.
Ďábel skutečně dělá jarní úklid a spoustu věcí také nanosí až před práh domu. Záhadné krabice, deníky, dopisy a kytice... Pro některé si musí hlavní hrdinka dojít doslova s rýčem a lopatou, paměť totiž není jediné místo, které si zaslouží trochu obdělané půdy.
Každá nalezená indicie posune čtenáře v příběhu o trochu dál, ani pak ale není všechno jasné, další stránka přinese nové překvapení. Téměř čtyři sta stránek knihy vás naprosto pohltí. A nezapomeňte, že "zlo se chytá na kočičí tlapky". I tak opomíjené atributy, jako jsou jména postav, totiž v knize promlouvají.
Julia Heaberlin. Černooké Zuzany. Knihy Omega 2017. 384 stran.