Internetové centrum výzkumu literatury a umění československého socialistického realismu bylo spuštěno na stránkách www.sorela.cz. Cílem projektu je vytvořit on-line archiv studií, odkazů a dalších informačních zdrojů, které napomohou zájemcům o dané období snadněji získávat přehled v současném výzkumu socialistického realismu.
Testovací provoz webu běží od pondělí, některé sekce proto zatím nefungují, spuštěny ale budou podle pořadatelů v krátké době. Projekt připravují především pracovníci Ústavu české literatury a literární vědy při Filozofické fakultě UK.
Internetový archiv je určen spíše odborníkům či té části veřejnosti, kterou zajímá jiný pohled na socialistický realismus, než jaký poskytují nejrůznější sbírky kuriozit a humorné výkladní skřínky, "které chtějí bavit hloupostí dobového patosu".
Z toho pohledu má česká společnost například oproti Polsku značnou ztrátu v analytickém a odideologizovaném uchopení jednoho z nejzajímavějších kulturních fenoménů 20. století, píší autoři nového webu. Ten je podle nich jedním z možných oken do světa socialistické kultury, oknem, které se snaží být otevřené a nezkreslující.
Sporné období dějin umění, jímž socialistický realismus je, začaly reflektovat výstavní projekty v okolních evropských státech již od poloviny 90. let. Česká veřejnost viděla ucelenější retrospektivu socialistického realismu až v roce 2002, kdy se konala velká výstava na toto téma v Galerii Rudolfinum.
Ta tehdy navazovala i na výstavu, která se v téže instituci pod názvem Agitace ke štěstí konala v roce 1994 a představila sovětské umění stalinské éry. Československý socialistický realismus, "odvar" tohoto stylu, zahrnoval různorodou škálu tvorby, pro niž byl jednotící realistický styl. Vedle kopírování sovětských vzorů a především silného ideologického zabarvení tvorby se v díle některých umělců uplatňovaly i modernistické postupy a přetrvávala zdobnost inspirující se v lidovém umění.
O tom, že socialistický realismus je stále sporným obdobím dějin umění, svědčí i fakt, že dcera jednoho z autorů na výstavě zastoupených protestovala proti zařazení jeho díla do takto pojaté expozice. Vnučka krajináře Antonína Slavíčka a dcera malíře Jana Slavíčka (1900 až 1970) požadovala dokonce odstranění díla z výstavy, kurátorka však na své koncepci trvala.
