Dnes vychází český překlad nejprodávanější knihy loňského roku, thrilleru Ztracený symbol od amerického spisovatele Dana Browna. Opět jde o dobrodružství luštitele šifer Roberta Langdona.
Zatímco v obou předchozích dobrodružstvích se Langdon vydal pátrat po tajemných symbolech do Evropy (nejprve do Říma v románu Andělé a démoni a posléze do Paříže a Londýna v Šifře mistra Leonarda), tentokrát zůstává na území Spojených států, jejichž hlavní město Washington se ukazuje jako nečekaně bohaté na starobylá tajemství. Brown vychází z toho, že mnozí otcové zakladatelé USA se hlásili ke společenství svobodných zednářů, podle Brownova hrdiny Langdona „jedné z nejvíce a nejnespravedlivěji démonizovaných společností". Zednářské principy a symboliku přitom použili při výstavbě Washingtonu a především jeho dominanty, Kapitolu, v jehož rozsáhlých prostorách se odehrává největší část děje.
Taková normální rodinka
Podobně jako v Šifře mistra Leonarda i zde autor vystavěl zápletku kolem jedné rodiny s významným postavením v tajné společnosti. Její hlavou je Peter Solomon, dědic rozsáhlého majetku, univerzitní profesor a svobodný zednář v nejvyšším postavení (33. úroveň skotského ritu). Jeho sestra Katherine díky Peterově finanční podpoře pracuje na propojování mystiky a exaktních věd v přeshraniční „vědecké" disciplíně noetika - a dle románu se jí to daří, takže pokud by její objevy byly zveřejněny, „otevřely by stavidla novému myšlení a zahájily novou renesanci", přičemž by mohly „lidstvo inspirovat ke znovuobjevení moudrosti, o kterou přišlo, a posílit jej na úroveň, která přesahuje všechny představy".
PSALI JSME: Blíží se český překlad novinky Dana Browna
Ale rodina má i temnou minulost: kdysi byla při loupežném přepadení zavražděna Peterova a Katherinina matka a ještě předtím za nevyjasněných okolností zemřela černá ovce rodiny, Peterův dospělý syn Zacharias. Ten se odmítl přidat k rodinné zednářské tradici a raději zvolil pohodlný život bohatého plejboje; pak podlehl drogám a byl zavražděn v tureckém vězení.
Dr. No by záviděl
To vše nám Brown dávkuje v retrospektivních vsuvkách, které zpomalují zběsilé akce jediného večera a noci. Robert Langdon na pozvání Petera Solomona kvapně přijíždí do Washingtonu, kde ovšem brzy zjišťuje, že pozvání byla léčka a z Petera Solomona spatří jen jeho uříznutou ruku, kterou rafinovaný pachatel potetoval symboly a položil doprostřed jedné místnosti Kapitolu. Tajemný superzločinec jménem Malach pak postupně vodí za nos Landgona, Katherine a agenty CIA, zavraždí celkem čtyři lidi a prostřednictvím tajných (nejen) zednářských symbolů a rituálů se chce přetransformovat do jakéhosi poloboha; už předtím se vykastroval a potetoval si celé tělo starými symboly. Po pravdě, tak trochu už polobohem je a superzločinci z bondovek by mu mohli závidět: je vysoký, mrštný a neobyčejně silný, zároveň vzdělaný v esoterních vědách i v nejmodernějších technologiích. Všechny zločiny zvládá sám, bez pomoci kumpánů. Naopak Langdon a parta „těch hodných" se sice při vzájemných půtkách projevují velmi bystře, pak ovšem nepochopitelně naivně padají do pastí, které jim Mal'akh nastražil; únavná je zejména několikrát opakovaná situace, kdy Malachovi cosi významného prozradí dříve, než se jim dostane protislužby; pak jsou za to po zásluze potrestáni.
Kolísavá inteligence hrdinů
Politováníhodné poklesy IQ Roberta Langdona a obávané šéfky vnitřní bezpečnostní sekce CIA Inoue Sató samozřejmě vyplývají z toho, že Brown je potřebuje dostat do dramatických situací. Langdona dokonce „zabije" a zhruba třicet stránek napíná čtenáře (který samozřejmě ví, že hlavní hrdina musí přežít), jakým způsobem jej ze šlamastyky dostane - nakonec se uchýlí k trochu nefér triku, který spočívá v zatajení některých informací.
Podobné metody ostatně používá častěji. Robert Langdon je od začátku zmatený a marně pátrá po důvodu, proč jej Solomon a Malach vytáhli z jeho pohodlí. Načež si zničehonic vzpomene, že u něho Solomon kdysi nechal v úschově důležitou tajemnou krabičku a před odjezdem mu bylo zdůrazněno, aby ji vzal s sebou; obsah krabičky se ukáže jako klíčový artefakt. A také většinu starých hříchů rodiny Solomonovy Brown prostě v potřebnou chvíli převypráví, aniž se někdo v románu musí namáhat s jejich odhalováním.
Lidové čtivo
Žánr thrilleru je momentálně spolu s fantasy tím komerčně nejúspěšnějším. Má své řemeslníky i hvězdy, z nichž Brown je tou momentálně největší. Předchůdcem thrilleru jsou různé napínavé sešity, které byly nejrozšířenější koncem předminulého a v první polovině minulého století, jejich obdoba vycházela i u nás v edicích Rodokaps nebo Rozruch. Pokleslejší část pak získala své místo v masových komiksech, kde se to hemžilo šílenými superpadouchy a geniálními i sexy vědkyněmi, serióznější, propojená s autory jako Dashiel Hammett či Graham Greene, se více zajímá o realitu a i její nejlepší současná díla (třeba od Jame se Ellroye, Dennise Lehaneho či Stiega Larssona) mají kromě napínavého děje také společenskokritickou ambici.
Brown jako by svým psaním thriller vracel do podoby, jakou měl před osmdesáti lety, kdy se na jeho stránkách proháněli Nick Carter nebo Fantomas. Snaží se hlavně o to, aby čtenář co nejdříve otevřel ústa v němém úžasu nad tím, co se na stránkách odehrává, a do konce knihy je už nezavřel. Kromě zmíněných podpásových fint k tomu používá ještě mnohé další, které jsou sice akceptovatelné, ale většina spisovatelů 21. století se je už stydí používat. Velmi krátké kapitoly, které končí v nejdramatičtějším okamžiku, případně tím, že postavy učiní velký objev, ale neprozradí jej čtenáři. Krátké věty jako samostatné odstavce. Záchrany života na poslední chvíli. Všemožné superlativy (nejobávanější, nejtajnější, nejvelkolepější, nejvytouženější...) a zdůrazňování toho, jak jsou postavy ohromeny (řídké okamžiky, kdy Brown použije metafory: „Poznání jej osvítilo jako blesk z čistého nebe." Nebo: „Pochopení bylo jako náraz rozjetého náklaďáku."). Nemluvě o vší té veteši konspiračních teorií, zapojení CIA a přeexponovaném padouchovi. Je vidět, jako moc Brownovi chybí nosná zápletka, jakou při sepisování Šifry mistra Leonarda našel v senzacechtivé práci Svatá krev, svatý grál trojice publicistů Lincoln, Leigh a Baigent.
Možná právě návrat k sofistikovanějšímu, ale přesto formou stále onomu vysmívanému „lidovému čtivu" je podstatou úspěchu Dana Browna. Že inteligenci svých čtenářů nepřeceňuje, o tom svědčí jedna scéna z 23. kapitoly. Langdon luští nápis a poznamená cosi o arabských číslicích. „Arabské?" zeptá se nechápavě šéf ochranky Kapitolu. „Vždyť vypadají jako normální." A následuje odstavec o tom, jak Langdon s oblibou vysvětluje svým (vysokoškolským!) studentům, odkud pocházejí číslice, jimiž dnes celý svět píše.
(Článek byl poprvé publikován v časopise Týden 21. září 2009.)
Foto: Falcon, Argo
