Legenda českého překladu, významný editor a tvůrce české poezie druhé poloviny 20. století, autor divadelních a rozhlasových her, devětaosmdesátiletý Ludvík Kundera převzal Cenu Jaroslava Seiferta.
Navzdory svému věku stále píše, jen kvůli zlomenině obratle musel půl roku vynechat. „Ale jinak u mne platí, že není dne bez řádky," říká.
Na čem momentálně pracujete?
Dokončují výbor z mých překladů jako další svazek spisů, které vycházejí v nakladatelství Atlantis. Bude to tlustospis a to jde jen o výběr, kdybych měl sebrat všechno, bylo by toho na půl metru. Zdánlivě by to nemělo být tak těžké, jen shromáždit již přeložené. Jenže u správných výborů by ke každému básníkovi měl být doplněn medailon. U některých nebyly vůbec a ty, u nichž takové medailony byly, většinou vyšly v sedmdesátých letech. Od té doby se hodně změnilo. Ti lidé buď zemřeli nebo naopak napsali ještě další věci a jejich portréty musím aktualizovat. A protože je v tom výboru 200 básníků ze všech možných zemí, bylo té práce docela dost. Ale je to krásná práce a navíc jsem si přitom trochu uspořádal svou domácí knihovnu.
Překládal jste z patnácti jazyků. Jak je to možné?
Samozřejmě, že maďarsky nebo rumunsky umím jen pár slov. Po pravdě, opravdu dobře umím jen tři jazyky. K ostatním jsem měl vždy nějakého specialistu, který mi básně přeložil doslovně a já je pak převeršoval. A musím prohlásit, co jsem se přitom naučil - že čeština je rýmová velmoc.
ČTĚTE TAKÉ: Ludvík Kundera se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta
Nobelovu cenu za literaturu dostala Herta Müllerová
Jaký je váš vztah k Jaroslavu Seifertovi, po němž se cena jmenuje?
Zprvu jsme se letmo míjeli, teprve v šedesátých letech jsem se stal členem výboru Svazu spisovatelů, jehož byl Seifert předsedou. Zažil jsem s ním snad patnáct schůzí a jak schůzování nesnáším, tak se Seifertem to bylo k přežití: byl skvělým vypravěčem, měl smysl pro humor a byl všestranně pracovitý. Seifert, jak známo, prošel čtyřmi tvůrčími obdobími: nejprve se věnoval proletářské poezii, jejíž ideje možná byly bludné, ale vznikaly z nich krásné věci. Pak poetismus, což je unikátní český básnický směr, obdivovaný i v zahraničí - například celé poetistické Seifertovo dílo je do němčiny přeloženo hned ve dvou verzích! Kdo chce nahlédnout do poezie, měl by poetismem začít. Mně osobně je nejbližší poválečné velmi pestré a melodické období, které však bývá přeceňováno zejména na úkor období posledního, kdy Seifert začal psát volným veršem. I tehdy psal Seifert mimořádné básně a měly by být doceněny.
Vydal jste knihu pamětí, ale zatímco mnoha kolegům a přátelům se tam věnujete dosti obšírně, o svém bratranci Milanu Kunderovi se nezmiňujete prakticky vůbec. Proč?
Ještě na to dojde. My jsme před dvaceti lety s Milanem uzavřeli dohodu, že o sobě navzájem psát nebudeme. Není v tom žádná nevraživost, dost často jsme se stýkali. Jen teď už sem přestal jezdit, protože ho jízda autem příliš vyčerpává; dřív ho naopak uklidňovala. Takže si alespoň telefonujeme.
Vaším hlavním oborem je germanistika. Co říkáte Hertě Müllerové, čerstvé držitelce Nobelovy ceny za literaturu?
Nic jsem od ní nečetl. A když jsem se na ni ptal svých německých přátel, byli na tom většinou stejně. Tak snad se najde nějaký rychlopřekladatel a převede to dočeštiny.
Foto: ČTK
