V osmdesátých letech měly dívky vytapetované pokojíčky jeho plakáty. Na filmy Vítr v kapse, Láska z pasáže a Kamarád do deště přišlo do kin půldruhého milionu lidí. Dnes někdejší idol uvidíte častěji na jevišti než na plátně, křižuje zemi se zájezdovými komediemi. Stal se rovněž muzikálovým specialistou - na nezpívané role.
Na jevišti jsem vás naposledy viděla v muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky. Poslouchal jste v mládí tuhle hudbu?
Nikoho, kdo je plus minus starý jako já, Lucie neminula. Byla v té době to nejlepší, co se tu dalo poslouchat. Bavili mě. Výhoda je, že moje postava v tom muzikálu nezpívá ani nekřepčí.
Nezatančíte si ani s manželkou?
Ne, já už asi osm let nepiju. Když jsem ještě pil a objevil se na parketu, bylo jasné, že se blíží můj odchod do hajan - znamení posledního vzedmutí před odpadnutím.
A zpívání?
Před mnoha lety jsem hrál falešného milionáře v muzikálu Někdo to rád horké. A tam se zpívání vyhnout nedalo. Nicméně z šesti sólových písniček jsme udělali čtyři unisono s Lumírem Olšovským, který mi hrál parťáka. Tak se chudák musel naučit o čtyři písničky víc a já se ho držel jak hovno košile. U dvou písniček to možné nebylo, ty jsem musel zazpívat sám.
Jak vám to šlo?
Když všichni přistoupili na to, že jde o herecké zpívání, dalo se to. Naštěstí Petra Janů zpívala svou velkou pecku Chicago až úplně na konci. To si diváci řekli: "Takhle to vypadá, když někdo fakt umí zpívat." Kdyby tím muzikál začínal, bylo by to prekérnější. Tehdy jsem si každopádně uvědomil, že zpívat opravdu nechci. Není mi to vlastní, neumím to, nechci se do toho pouštět. Od té doby přijímám od muzikálových produkcí jedině nezpívané role.
