V tomto sloupku se autor nebude snažit vyřešit otázku kvality opery v Národním divadle za působení dvojice Dvořák–Nekvasil. Nesnažil se o to ostatně ani v článku, který minulý týden vyšel v tomto časopise a na který přišlo několik znechucených ohlasů. Chtěl by se pouze dotknout jednoho případu, který se opakovaně vrací v textech kritiků onoho – z divadla již bezpečně odstraněného – tandemu. Jde o operu skladatele Theodora Veidla Maloměšťáci (Die Kleinsteadter), kterou Národní divadlo uvedlo v jediném představení v koprodukci s divadlem v Řezně.
Ona premiéra a zároveň derniéra se opakovaně představuje jako frapantní příklad nehospodárnosti Dvořákova a Nekvasilova vedení, jako příklad zbytečného a nepochopitelného plýtvaní na dílo, které nikdo neznal, které není ani nijak významné v hudební literatuře, o němž ani při dobré vůli nelze říct, že na něj české operní publikum čekalo. Však to také napsala v pátek v MF Dnes operní recenzentka Věra Drápelová: Veidl je „pozapomenutý autor“, o něhož mají „některé německé listy zájem, protože jde „o českého Němce, který zahynul roku 1946 během přípravy odsunu“. A kdyby šlo o zajímavé představení, že by „stačil autobus s českými teatrology a novináři do Regensburgu“.
Ano, stačil by. Stačí vlastně i to, co napsala Drápelová: „zahynul během přípravy odsunu“. Dostatečněji a hygieničtěji to napsat nejde. Tedy Theodor Veidl zahynul, pravděpodobně na podvýživu, v internačním táboře v Terezíně 18. února 1946, kam byl internován po jeho zřízení v létě 1945. Jediným důvodem bylo, že je český Němec. Veidl, narozený roku 1885 ve vesnici u Žatce, byl člověk zcela apolitický, dle svědectví extrémně introvertní, naprosto nekonfliktní a slušný, jediným jeho zájmem i ambicí byla hudba. V žádném případě nebyl nacista, ba naopak byl nacisty zbaven v roce 1943 možnosti přednášet na pražské německé univerzitě, kde byl od třicátých let profesorem. Snad se přišlo na jeho členství v zednářské lóži, snad to způsobila studie, v níž zdůraznil význam české a židovské hudby v pražském kulturním prostředí. Nejšťastnější období svého tvůrčího života prožil za demokratické republiky. Za pohádkovou operu Kranwit obdržel československou státní cenu.
Jistě, to všechno ještě neznamená, že by nestačilo naložit pár Drápelových do autobusu a odvézt je do Řezna. Já, který bych tím autobusem jistě jet nechtěl, jsem rád, že dílo německého-českého skladatele, který se v této zemi narodil, tvořil tu i zemřel, se alespoň takto, byť na jeden večer, do vlasti vrátilo. Navzdory operním znalkyním.
