Bohemian Rhapsody: Příběh královské kapely

O tom, jaké hudební uskupení by se dalo nazývat nejlepší kapelou všech dob, rozhodně nepanuje shoda. Kolik fanoušků, tolik názorů. Ale rozhodně všichni budou souhlasit, že ve výběru těch nejlepších by nesměla chybět skupina Queen. Právě o ní a jejím frontmanovi Freddiem Mercurym vypráví film Bohemian Rhapsody, který ve čtvrtek vstoupí do našich kin.

Natáčet životopisné filmy o lidech, jejichž současníci ještě žijí, je vždycky trochu ošidné. Filmaři se pohybují na dost tenkém ledě. Nechtějí nikoho urazit, studia se za každou cenu chtějí vyhnout žalobám, navíc vždy se najde někdo, kdo bude do příběhu kecat a chtít sdělovat svou verzi. Těžko se zavděčit všem.

Ani americký režisér Bryan Singer proto příliš neriskoval, když se pustil do průřezu dějinami po dobu patnácti let existence kapely Queen. Vyvaroval se šokujících scén, které se natočit rozhodně daly: večírky Freddieho Mercuryho plné drog, travesti převleků a homosexuálních styků jenom taktně naznačil. Singera mnohem víc - a právem - fascinovala hudba. Filmový pomník, který Singer (než byl v závěru natáčení po neshodách s producenty a herci odstaven, protože chodil na natáčení pozdě nebo nepřišel vůbec, a nahrazen Dexterem Fletcherem) postavil, skládá hold především hudbě Queenů.

Z Farruka Freddiem

Farruku Bulsarovi, jak zní rodné jméno pozdější zpěvácké superhvězdy Freddieho Mercuryho (Rami Malek), nebylo ani čtyřiadvacet, když se coby fanoušek kapely Smile v roce 1970 seznámil se dvěma jejími členy - Brianem Mayem a Rogerem Taylorem. Kapelu Smile právě opustil zpěvák a opuštění muzikanti hledali náhradu. Freddie je zaujal - a tak vznikli Queeni. Od prvních koncertů začala jejich strmá cesta ke světové slávě, kdy si podmaňovali obecenstvo nejen netypickým chováním frontmana na jevišti a jeho obdivuhodným hlasem, ale i odvahou a novátorstvím, s jakými měnili tvář populární hudby.

Ovšem po každé cestě do kopce musí následovat cesta z kopce. Freddieho nevázaný život ostatní členy kapely otravoval. Mercury se obklopoval pochlebníky, sjížděl se drogami a hudba byla na druhé koleji. Jenže se objevila obrovská výzva - megakoncert Live Aid na podporu hladovějící Afriky... Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná o klasickou šablonu hudebních životopisných filmů: nuzné počátky na začátku - cesta ke hvězdám - hvězdné manýry - opuštění ideálů na vrcholu slávy - pád dolů - usmíření a návrat. Nic nového ani objevného. Jenže těžko to ale scenáristům vyčítat, když se to právě takto odehrálo...

Triumf ve Wembley

"Film vypráví o rodinách a vztazích, o nadějích a touhách, smutku a zklamání, ale hlavně o vítězstvích a naplnění snů. A to způsobem, který se dotkne každého. Rami, Lucy a kluci dali dohromady monumentální show - mnohem lepší než originál!" Tak o filmu nemluví nikdo jiný než samotný Brian May, jenž s filmaři úzce spolupracoval. A to bylo vystoupení Queenů na Live Aid zvoleno nejlepším koncertem dob. Ve filmu je mu věnována poslední čtvrthodina, a to způsobem, který bere dech. Mistrovsky natočená pasáž, jež téměř do detailu kopíruje reálné dvacetiminutové vystoupení Queenů, střídá pobyt na pódiu s kapelou, dlouhé nálety na bezmála stotisícové publikum a prostřihy "do světa" mimo útroby stadionu, kde sledují Live Aid v televizi.

Mohlo by se zdát, že věnovat tak dlouhou dobu jednomu vystoupení, je moc. Ale právě tento triumfální koncert je opravdovým vyvrcholením filmu a lze jen litovat, že netrval déle. Když zní píseň Radio Gaga, již s Freddiem vytleskává nejen vyprodaný stadion, ale celý svět, může se jít jiná Gaga, nedávná senzace filmu Zrodila se hvězda, se svým kýčovitým hitem Shallow schovat.

Dětská duše

V roli Freddieho se představil relativně neznámý Rami Malek, pro kterého to byla první velká herecká příležitost, zatím se vyskytoval jenom v televizních seriálech nebo podprůměrných filmech jako třetí díl Noci v muzeu. Malek se příležitosti chopil skvěle, v mnoha momentech se zdá, že divák na plátně sleduje živého Mercuryho, nikoli jen herce s namaskovaným předkusem a knírkem. Filmový Freddie má trochu queer chování už před coming outem, po něm se podle vlastních slov chová už rovnou jako "hysterická buzna", zároveň je ale tak trochu malým dítětem ztraceným ve velkém světě. Možná právě tento lidský moment zapůsobil nejvíc. Aby Malekův hlas ladil k postavě a zároveň zněl ve zpěvu, který měl být podobný soundu Queenů, tvůrci ve studiu smíchali Malekův hlas s Freddieho originálem - a dosáhli skvělého výsledku.

O roli se na začátku projektu ucházel komik Sacha Baron Cohen, který o film hodně stál. Ale jeho představy se s vedením studia, režisérem ani scenáristy neshodovaly. Cohen chtěl film pojmout po svém - ne snad rovnou jako Borata, ale lze si představit, na co všechno by známý provokatér chtěl dávat důraz. Z tohoto pohledu je dobře, že se tento jinak velmi talentovaný umělec k Bohemian Rhapsody nedostal.

Nestárnoucí legendy

Zamrzí proto chybičky, které lze ambicióznímu a bezpochyby po Oscarech toužícímu filmu vytknout. Není jich mnoho, ale jedna je hodně viditelná: přestože se Bohemian Rhapsody odehrává během 15 let, nikdo v něm nestárne. Maskéři si dali záležet, aby z Maleka a spol. stvořili Freddieho, Maye a další, ale zapomněli na to, že mají také stárnout. V roce 1985 vypadají všichni stejně mladistvě jako roku 1970, jen Mercury nemá dlouhé "háro", ale krátký sestřih a knírek. Nic víc. Což je hodně vidět na mladistvém vzhledu sedmadvacetiletého Bena Hardyho alias bubeníka Rogera Taylora.

Ale to jsou v zásadě jenom detaily. Pokud Bohemian Rhapsody není filmem roku, tak na něj rozhodně aspiruje. A letos v kinech opravdu nebylo o mnoho lepších filmů.

Bohemian Rhapsody