Jiří Kovařík: Rytířská krev

Mladá fronta, 344 stran

Druhý díl populárně historických portrétů středověkých rytířů či bitev přichází k letům 1208-1346, kdy ovšem éra rytířského vedení boje pomalu končila. Kovařík to dokumentuje několika případy, a to jak známými (bitva u Kresčaku, válka s albigenskými), tak přinejmenším jedním, o němž se toho u nás moc neví, totiž o válce francouzského krále Filipa Sličného s flanderskými městy a jeho porážkou u Courtrai.

Kovařík mimo jiné připomíná, že právě pěšáci z Flander poprvé použili povozy jako překážku pro útok jízdy, a že tedy husité vozovou hradbu nevymysleli, jen zdokonalili. Vypráví přístupně, čerpá z dobových kronik a z textu je patrná snaha opravit některé obecně zažité omyly a nepřesnosti. Například porážku Přemysla Otakara II. podle jeho vysvětlení nezavinila žádná zrada, nýbrž lepší taktické dovednosti Rudolfa Habsburského. Občas při tom opravování mýtů opustí žánr své knihy (líčení historických skutečností v souvislostech) a vydá se na pátrání: jak a kde přesně zemřel Přemysl Otakar nebo Jan Lucemburský? Ne že by to nebylo zajímavé, ovšem široké publikum, jemuž je kniha určena, to nijak neocení, zvláště když se nedočká žádných spolehlivých závěrů.