Labyrint krásný, ale moc přehledný

Málokdy se stane, aby kritika i publikum po celém světě přijaly nějaký film tak bezvýhradně, jako tomu bylo v případě snímku Faunův labyrint mexického režiséra Guillerma del Tora.

A nedá také moc práce vyjmenovat početné přednosti filmu, který se do české distribuce dostal se značným zpožděním, a jeho pověst ho tak měla šanci o velký kus předejít. Těžko říct, jestli mu to prospělo. Možná tak vznikla očekávání, jimž by nedostálo ani výraznější dílo než del Torův snímek. Ne snad, že by byl Faunův labyrint film špatný, na jednu nohu ale docela výrazně kulhá.

Filmografie Guillerma del Tora jako by šla dvěma protichůdnými směry. Pro Hollywood zručně natáčí až klukovským fanouškovstvím prodchnuté komiksové adaptace (jeho Blade a první díl Hellboye vznikaly v Praze). Doma a ve Španělsku tvoří filmy ambicióznější, za zvláštní připomenutí stojí Princ bez království (Espinazo del diablo, 2001), s Faunovým labyrintem totiž úzce tematicky souvisí (opuštěné dítě, dozvuky španělské občanské války, příběh, který má blízko k hororu).

Někdy na začátku 40. let odjíždí dvanáctiletá Ofelia (Ivana Baquerová) s matkou (Ariadna Gilová) za jejím novým manželem, kapitánem Vidalem (Sergi López), který kdesi na venkově řídí frankistické jednotky bojující proti zbytku republikánských (zřejmě komunistických) partyzánů. Kapitán tak má hodně příležitostí projevit „v práci“ svůj morbidně vynalézavý sadismus, doma se zas projevuje nelidsky chladně a přísně, manželku vnímá jen jako „pomůcku“ k narození syna. Z tíživé reality Ofelia uniká do fantazijního světa, pradávné říše, do jejíchž pravidel ji zasvěcuje mysteriózní Faun (Doug Jones), který má pro Ofelii tři úkoly. Ten svět může být výtvorem Ofeliiny fantazie nebo skrytou skutečností, nepředstavuje ale idylickou protiváhu války a nelásky, v níž Ofelia v realitě žije. Faun hrdinku posílá na místa hodně temná, pověřuje ji úkoly čím dál nebezpečnějšími, nakonec i morálně spornými. Události v rodině kapitána Vidala, boj mezi fašisty a partyzány i děje v Ofeliině tajném světě nakonec dospějí  k jisté synergii.

Obrazová stránka Faunova labyrintu nezaslouží nic než chválu. Režisér staví na hlavu klišé o slunném Španělsku, ukazuje místo toho zemi tajuplných lesů, temných zákoutí, paletě filmu dominuje sépiová hněď. Přechody mezi dvěma světy del Toro zvládá velice plynule. Fantaskní svět je ve filmu vyobrazen s invencí, del Toro také velmi dobře chápe, že pohádka a horor mohou být velice blízcí příbuzní, a dokáže s tou příbuzností pracovat (tenhle film o dětské hrdince by děti vidět rozhodně neměly). Některé scény, například Ofeliino setkání s bledou bytostí, která vidí rukama, jsou skutečně intenzivní. Pokud v té souvislosti mnozí kritici připomínají  Goyu, moc nepřehánějí. Podobnou sílu mají i velmi popisné scény mučení, v nichž divák dostane šanci seznámit se s krutostí kapitána Vidala možná víc, než by chtěl.

Jenomže v hlubších vrstvách filmu spojení fantazie a reality už zdaleka tak bezešvé není. Možná to není otázka provedení, možná už sám původní režisérův záměr byl nenaplnitelný. Faunův labyrint totiž není jenom pohádka nebo pohádkový horor, je to také historická, nebo dokonce politická alegorie. Částí svých kořenů tkví někde v hlubinách lidského nevědomí, odkud pohádky vyvěrají, a druhou částí v konkrétní historické době a jejích zápasech. Pro svět pohádek je až monotónně zrůdný kapitán Vidal  ideálním padouchem (postavě čarodějnice z Perníkové chaloupky jistě nemá význam vytýkat, že je až moc zlá). Coby aktér historického podobenství může ale Vidal působit až jako propagandistické zjednodušení. Svět pohádky je světem jasně definovaného dobra a zla. Dá se ale pochybovat o tom, jestli právě občanská válka ve Španělsku se vší krutostí na obou stranách a s angažmá zlých sil (fašistické Itálie, nacistického Německa, Stalinova SSSR) na obou stranách takovéhle pohádkové zjednodušení snese. Svět del Torova filmu je rozdělen nejenom na fantazii a realitu, ale i na lidská obydlí, lidské instituce, v nichž sídlí ubíjející zlo, a na les – domov imaginace a svobody, osídlený bájnými bytostmi z předkřesťanských časů (ve finále filmu se ale dají najít některé typicky křesťanské motivy).

Jenomže dětmi toho lesa jsou – komunističtí partyzáni.  Taková idealizace se člověku se zkušeností života v režimu zavedeném soudruhy těch tak sympaticky vykreslených lidí přijímá jen se skřípěním zubů. Faunovu labyrintu neprospívá ani to, že dějová linie filmu je dosti řídká, ani v nejmenším překvapivá. Snad až v závěru se tvůrcům podařilo ty navzájem se odpuzující složky příběhu spojit temnou, něžnou, a snad i vznešenou emocí. Faunův labyrint je film bezesporu dobře realizovaný, po snímku, jenž je často charakterizován jako „mistrovský“, má ale smysl žádat více než tohle. Pro autora těchto řádků tak i po zhlédnutí Faunova labyrintu  zůstává nejlepším filmem o zasněné holčičce, která se setkává s realitou smrti v době těsně po konci španělské občanské války, lyrický snímek Duch úlu Victora Ericeho z roku 1973.
 

Autor: Ondřej Štindl

Faunův labyrint (Španělsko/Mexiko/USA, 2006) režie a scénář: Guillermo del Toro, kamera: Guillermo Navarro, hrají: Ivana Baquerová, Ariadna Gilová, Sergi López, Maribel Verdúová, distribuce v Česku: Aerofilms.