Legrační Hitler
08.01.2007 15:34
Němci jsou pozoruhodný národ, který věří, že se věci mají dělat vážně. Proto nyní vážně debatují, zda je přípustné dělat si z Hitlera legraci, jak se to prý děje v novém filmu švýcarsko-německého režiséra Daniho Levyho Můj vůdce: skutečně pravdivá pravda o Adolfu Hitlerovi. Ten ještě ani neměl premiéru, takže se neví, jak moc legrační film skutečně je, což je v německém kulturním kontextu vždy trochu riskantní příslib. Ke zprávě však patří významná informace, že režisér je židovského původu, tak možná i legrační bude.
Co, kromě vrozeného omezenějšího smyslu pro humor, brání Němcům dělat si z Hitlera legraci? Proč každé objevení se Hitlera v jiném než seriózním kontextu vyvolává hned pocit, že by to asi nemělo být? Proč skutečně i obyčejný Němec ani v soukromí nemá rád vtipy o „Ádovi“? Okamžitě můžeme zavrhnout podezření, že je to z důvodů úcty k jeho osobě. Němci, tím, jak berou věci vážně, se za Hitlera obecně stydí, což jim upřímně věřme. Jejich stud měl dlouho výchovný charakter a měly se v něm rozložit jako v louhu věci, které Hitlera umožnily a vyvolaly. To se díky německé houževnatosti víceméně už brzy po válce podařilo, až to snad působilo podivně. Němci se však příkladně za Hitlera stydí i šedesát let po válce, když za něj skutečně už osobně nemohou.
To je věc ve světovém měřítku nevídaná a svědčí o romanticko-masochistickém sklonu tohoto národa básníků, nikoli humoristů. Rusové se svým Stalinem si takové násilí nečiní věru ani náhodou.
Jako důvod, proč se Hitler k legraci nehodí, se správně uvádí, že to byl masový vrah, ale špatně se argumentuje tím, že by to bylo znevážení jeho obětí. Jeho oběti zaslouží úctu a vážnost, ne on. Hitler ve veselé komedii z horské rekreace by jistě působil výstředně a nepravdivě, ale ta, pokud víme, ještě natočena nebyla. Až bude, možná se tím naznačí, že se cosi v historickém povědomí začíná dít, ale jak tomu zabránit? Zvláštním dodatkem k zákonům o osvětimské lži asi těžko.
Zatím se mluví o Hitlerovi nikoli jako o člověku budícím veselí a dobrou náladu, nýbrž jako o předmětu satiry, i když se neví, zda vhodném. Satira je přitom nejlepší, když je nevhodná. Je to obrana proti pocitu, že oběť je zcela bezmocná. Jenže pachatel je dávno mrtev a za oběť se není možné vydávat věčně. I ta legrace je vlastně už mimo čas. Tak čemu se tu vlastně smát?
Heil Hitler!
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.