Světlu vstříc

Nový film Dannyho Boylea má místy až úchvatnou vizuální stránku a vůbec atmosféru, náznaky pozoruhodného tématu a třetí akt tak úděsný, až skoro dává zapomenout na jeho přednosti.

Píše se druhá polovina tohoto století a lidstvo má velký problém. Slunce vyhasíná, a Země se proto stává neobyvatelnou. Odvrátit zkázu má posádka lodi Ikarus II, která na hvězdu veze „atomovou bombu velikosti poloostrova Manhattan“: odpálení nálože v srdci Slunce by mělo zdroj světla znovu „nastartovat“. Jak už jméno lodi napovídá, je to druhý pokus, Ikarus I z neznámých důvodů úkol nesplnil. Copak se s lodí a její posádkou asi stalo? Jak se povede jejich nástupcům? Nestálo by za to pojmenovat loď, na jejímž úspěchu závisí osud lidstva, raději po někom, kdo doletěl?? Film Dannyho Boylea (Mělký hrob, Trainspotting, O 28 dnů později a další) na většinu z těchto otázek odpovídá.

V Sunshine se dá najít celý katalog motivů, které jsou z jiných vědecko-fantastických filmů známy. Po relativně dlouhou dobu se ale Boyleovi a scenáristovi Alexi Garlandovi daří z těch ingrediencí vytvořit cosi svébytného. Asi nejblíže má film k těm sci-fisnímkům, které cestu do kosmu ukazovaly jako metaforu cesty k sobě a také k tomu, co jedince i horizont jeho života přesahuje, co je nad ním – k jakési rozličnými způsoby chápané vyšší moci.
Tu možnost transcendence v Boyleově filmu představuje Slunce a jeho svit. Ambivalentní síla, která umožňuje život, je ale zároveň smrtící. Sluneční svit je na dosah, všude kolem a přitom nedosažitelný, vymykající se pohledu smrtelníka, posádka Ikara II ho letí uchovat, zachránit, právě on pro ni ale představuje největší ohrožení.

Astronauti cestující ke Slunci v něčem připomínají můry přitahované plamenem, ovšem s tím rozdílem, že jsou si jeho spalující síly vědomi. I tak si s ním někteří z nich, především psycholog Searl (Cliff Curtis), pohrávají, zkoušejí, kam až se dá zajít, nikdy to ale nemůže být dost daleko. Ta nejdůležitější otázka, která v první části filmu zazní, je: „Co vidíš?“ Je přitom pokládána s jakousi dychtivou bezmocí. Lidské oko, jehož detail se ve filmu často vrací, tajemství Slunce spatřit nemůže, aniž by přestalo existovat, je na to příliš lidské. Význam té otázky může pro někoho převážit důležitost mise, jediná odpověď, kterou je ale v tomto vesmíru možné získat ve filmu, je ale výkřik na pomezí zoufalství a extáze.

Neustálá přítomnost sílícího světla odcloněného štítem a nesoucího možná nějaké s pozemským lidským životem neslučitelné tajemství dodává první části filmu jakési subtilní napětí. Nevadí, že se toho vlastně moc neděje. Posádku Ikaru tvoří sice dobře vybrané a zahrané, nicméně nijak originální typy – skálopevně odhodlaný kapitán Kaneda (Hirojuki Sanada), hloubavý psycholog Searle, jednodušší Mace (Chris Evans) a především hlavní hrdina, fyzik Robert Capa. Cillian Murphy mu propůjčil exteriér i způsoby líbezného chlapce, což možná není zrovna to, co by se dalo čekat u konstruktéra největší nukleární nálože všech dob, herci i režisérovi se ale většinou daří ten rozpor jaksi zamaskovat.

Vztahy mezi lidmi z Ikara II nevykazují nějakou pozoruhodnou dynamiku, jsou to profesionálové, kteří vědí, že nějaké vášně či intriky si za dané situace nemohou dovolit, a pokud se náhodou pohádají, rychle se usmíří a letí se dál. Astronauti při tom letu procházejí několika víceméně předvídatelnými peripetiemi, v nichž se chovají s až uniformním heroismem, kterému se ale – vzhledem k okolnostem mise – dá věřit (co jiného jim také zbývá).

Tichou statičnost dění na palubě tvůrci kompenzují pozoruhodnými obrazy. Boyle, kameraman Alwin H. Kuchler a výtvarník Mark Tildesley se museli pokusit zobrazit nezobrazitelné nebo ho alespoň přesvědčivě zpřítomnit, vytvořit iluzi, že začíná jen kousek za okrajem plátna.

Do značné míry přitom uspěli. Sunshine je náramná podívaná, která se přitom nezatoulá na teritorium nevkusu (skutečnost, že je výrazně levnější než hollywoodské snímky tohoto typu, míru jejich úspěchu jen zvýrazňuje). Zároveň se ale nevymyká konvenci filmového mainstreamu, což je pro tu lepší část Boyleova filmu charakteristické. Jako by se tvůrci snažili dostát vážným ambicím snímku – a neobětovat přitom jeho obecnou stravitelnost. Nabídnout publiku „něco jiného“, nezatěžovat ho ale nároky, které s sebou taková jinakost většinou nese. Ta snaha je evidentní zvlášť ve srovnání s některými snímky, k nimž Sunshine odkazuje – Kubrickovou Vesmírnou odyseou, Tarkovského (a do jisté míry i Soderberghovou) Solaris.

Tempo snímku je volnější, ale ne tak pomalé, aby se to pro diváka uvyklého klipovitému rytmu stalo nepřekonatelnou překážkou, hudba členů skupiny Underworld je velice elegantní a atmosférická, nestrhává na sebe zbytečně pozornost, neopouští přitom také sféru inteligentního popu, nevyžaduje velkou koncentraci, není příliš „troufalá“. Vyvažovat hloubku a diváckost je ovšem možné jenom do určité míry, jedno nebo druhé nakonec bývá obětováno – v případě Sunshine je to ta hloubka, která je vždy nakonec spíš jen naznačená než se všemi riziky z toho plynoucími prozkoumávaná.

Ani ohledy na diváka ale nemohou být dostatečným vysvětlením nepochopitelného zvratu, který přichází poté, co Ikarus II zachytí nouzový signál jiné lodi. (Copak všechny ty supermozky na palubě nebyly ani jednou v kině? To nevědí, že reagovat na nouzový signál v hlubinách vesmíru je ta nejspolehlivější cesta, jak se dostat do fatálního průšvihu?) Ze Sunshine se stane kosmická honička bez napětí a dramatu, lidé z posádky dostanou lidského (jak se to vezme) protivníka. Film ztrácí svoje dosavadní přednosti a nezískává žádné nové, doposud neobyčejné se stává k uzoufání fádním, v příběhu se objevují monumentální díry a roztodivné naschvály (škodolibý palubní počítač, který posádce zatajuje životně důležitou informaci, dokud se na ni někdo přímo nezeptá), vše prochází jakousi až zlomyslně radostnou sebedestrukcí.

Snímek nabírá maniacké tempo, což ovšem neznamená, že by někam směřoval. Snad je to projev snahy tvůrců diváka dezorientovat, zatajit před ním, že se na plátně odehrává sled banálních hloupostí. Ta snaha do jisté míry vyšla, skutečně není jednoduché rozlousknout, kdo, odkud, kam a proč na plátně utíká, není však také moc důvodů si tím lámat hlavu, evidentně to nestojí za námahu. V samotném finále se sice Sunshine opět začne tvářit oduševněle, je však ale o hodně obtížnější to tvůrcům zbaštit a nevidět v závěru filmu jen jakési instantní kvazispirituálno.

Sci-fifilmy stárnou někdy rychleji než ty ostatní. Nejenom proto, že jejich podobu ovlivňují momentální možnosti technologie. Také bývají zřetelně poznamenány dobovými obsesemi, časově podmíněnými představami toho, co budoucnost může přinést. Co asi uvidí lidé, kteří si za třicet let pustí Sunshine? Možná doklad velikého realizačního nadání tvůrců, kteří ovšem nevěděli, co vlastně chtějí realizovat, a nakonec před tou nejistotou utekli na „bezpečný“ terén nicneříkající a nudné triviality.