Vítězná dívčí válka
09.09.2007 12:00
„Jdeme do nás,“ řekli si údajně scenárista Petr Jarchovský a režisér Jan Hřebejk, když přemýšleli o námětu svého nového filmu. Ten jde nyní do kin pod názvem Medvídek.
Ono hovorové sousloví vyjadřuje rozhodnutí napsat a natočit příběh lidí, kteří jsou oběma tvůrcům generačně i sociálně blízcí, tedy zhruba kolem čtyřicítky, žijící ve velkém městě a materiálně celkem zajištění, většinou už sezdaní, ale zatím bez dětí nebo s čerstvě narozenými potomky. Právě děti nejvíce narušují do té doby zdánlivě bezproblémový život všech šesti hlavních hrdinů: ať již svým (pravým) původem nebo „pouhou“ přítomností, která z dosud poklidné domácnosti udělá pocákanou a umatlanou překážkovou dráhu. Lidé, kteří dosud byli zvyklí na bezstarostný život, se náhle střetávají s potížemi, které dosud znali jen z telenovel.
Zvláště patrné je to u mužské trojice, když si vyrazí na pánskou jízdu a trochu dětinsky vzpomíná na časy, kdy je netrápily žádné rodiny. Hřebejk s Jarchovským si možná podobné sklony uvědomují i sami u sebe – tím by se snad dal vysvětlit dosti sebemrskačský přístup k mužům jako k proradnějšímu, nezodpovědnému a celkově slabšímu pohlaví.
Tvůrci se odklonili od prověřeného modelu dvougenerační až třígenerační rodiny, který tak vděčně tragikomicky fungoval ve většině jejich předchozích filmů (a zde alespoň nakrátko opět: nejvtipnější a zároveň nejsilnější pasáže jsou ty, v nichž si prarodiče začnou vyčítat své dávné poklesky). Do značné míry proto, že oba čerství čtyřicátníci měli od svých hrdinů odstup, díky němuž mohli jejich chování sledovat přece jen objektivněji než v případě svých vrstevníků. Těm toho nyní nakládají opravdu hodně: gynekologu Romanovi (Roman Luknár) sedmiletou nemanželskou dceru, zatímco se vzornou a pečlivou Annou (Aňa Geislerová) se o dítě snaží marně, diplomatu Ivanovi (Ivan Trojan) naopak kukaččí dítě, a ne jedno, a galeristovi Jirkovi (Jiří Macháček) alespoň ženu, která doma neumí uklidit (Vanda v podání Tatiany Vilhelmové). Už zde se rodí první scenáristické zádrhele: psychologové z manželských poraden by asi statistikami snadno vyvrátili pravděpodobnost, že žena, která nezvládá domácnost ani vedení cukrárny a kromě mimina se musí starat ještě o retardovanou sestru, by sice neustále brblajícího, ale jinak milujícího (a také vydělávajícího) manžela vyhnala jen tak; „protože už nemají nic společného“. Ale budiž, možné to je, jen to chtělo pečlivěji prokázat. Na to ale není moc času, protože tvůrci zároveň v tutéž chvíli odhalují Romanův osudový zálet. A dalšími kukaččími přírůstky stupňují (stejně neodhalené) tajemství Ivanova manželství. Jako by toho naložili trochu moc i sami na sebe; přitom by stačilo pořádně se soustředit na jeden z párů. Takto postavy zůstávají jednorozměrné: Roman jako poživačný lehkomyslník, Jirka (navzdory tomu, že Jiří Macháček svým vtipem drží vše nad vodou) zmatený trouba. A naproti tomu jejich partnerky, jimž oproštění se od mužů dalo křídla až pohádková včetně solidarity mezi sokyněmi - zatímco osamělí muži zakrsnou. Ději navíc schází dramatická stavba: konflikty dvou párů se odehrají v první polovině filmu a nijak se pak neposunou (nanejvýš dopoví), zůstávají jen vyprázdněné společenské rituály a kroužení kolem Ivanovy přetvářky.
Zachraňují to dílčí scény. Zmíněné stařecké hašteření, ale také sebeironické komentování tělesného stárnutí Annou a Vandou (člověk skoro podezřívá herečky, že si tam některé repliky, zvláště tu o povislém tricepsu, propašovaly samy) a především závěrečné „kamarádské“ naléhání Romana a Jiřího, aby jim Ivan konečně vysvětlil, jak je to mezi ním a jeho ženou za precizní slupkou vnější vyrovnanosti, která oba nesnesitelně irituje i znervózňuje. A také se dočkáme několika slušných gagů, které spolehlivě rozesmějí kino, jakkoli už je tu humor řidší a mnohem melancholičtější, než na jaký jsme u Hřebejkových filmů zvyklí.
Jan Hřebejk se ne zcela zaslouženě stal symbolem české filmové laskavosti. Medvídkem chce téhle škatulce už podruhé (předtím Horem pádem) utéci, přestože se tím může připravit o část publika. Spolu s Jarchovským se pokusili o jitřivé, ale civilní, neemotivní zachycení partnerských vztahů, jak to obdivují u svých oblíbených spisovatelů nebo filmařů (Ryamond Carver, William Trevor, Woody Allen, Patrick Marber). Úplně jim to nevyšlo, protože nejsou dostatečně důkladní a přesvědčiví v psychologii a motivaci postav. Ale je to pokus poctivý, sportovní hantýrkou „platný“, navíc krok sympatickým směrem od zaručeného k neprozkoumanému a komerčně nejistému.
Medvídek. ČR 2007, 98 minut. Scénář: Petr Jarchovský. Režie: Jan Hřebejk. Hrají: Aňa Geislerová, Tatiana Vilhelmová, Nataša Burger, Jiří Macháček, Ivan Trojan, Roman Luknár, Klára Issová, Jiří Menzel, Věra Křesadlová.
Foto: FALCON
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.