Černobílá láska k vlasti
23.01.2006 00:00
Cestuje po Čechách a hledá místa, která mají atmosféru. Na světlo si umí počkat. Podobně jako Josef Sudek, po kterém zdědil dřevěné aparáty. Stále s nimi pracuje. Čtyřiašedesátiletý fotograf Jan Reich si na konci minulého roku vydal vlastním nákladem knihu Bohemia. Obsahuje sto padesát černobílých snímků českých památek.
Proč ve vaší knize nejsou snímky z Moravy?
To musí udělat nějaký Moravák. Čechy mají jinou historii než Morava, to je pro mě jakoby vzdálená země. Ale jinak mám pochopitelně Moravu rád.
Jak dlouho Bohemia vznikala?
Deset let.
Kdo zaplatil její výrobu?
Vydat fotografickou publikaci je drahé a my jsme bohužel nikoho nesehnali. Mrzelo mě to, a tak si manželka půjčila peníze od banky a založila nakladatelství. Pak jsme ještě prodali garáž a vydali knihu sami.
Tak to můžete být ženě vděčný.
Určitě. Jinak bych měl smůlu.
Tisk působí dokonale. Jak se vám to podařilo?
Tiskař Přemysl Sova vyvinul unikátní způsob, jak starou dokonalou fotografickou techniku skloubit s novou digitální technologií. V tiskárně jsme s mojí ženou strávili tři neděle, po čtrnácti hodinách denně. A každá fotka se tiskla zvlášť. Chlapi v tiskárně nám pak nám řekli, že přenos negativu se podařil téměř na devětadevadesát procent možné kvality. Jinak to prý bývá tak pětasedmdesát procent. Myslím, že za to můžu vděčit hlavně jejich trpělivosti.
Nebojíte se, že na knize proděláte?
Vytiskli jsme dva tisíce kusů, jeden stojí 1450 korun. Věříme, že se všechny prodají a že bance vrátíme dluh. Dělal jsem kdysi knihu s fotografiemi Prahy, ta vyšla ve třinácti vydáních. Jsem tímhle úspěchem tak trochu zhýčkaný, takže ani nemyslím na to, že bychom mohli zkrachovat.
Podle čeho jste si vybíral místa k fotografování?
Pracoval jsem od roku 1977 až do změny režimu pro agenturu Pressfoto. Fotografoval jsem snímky na pohlednice a do knížek pro turisty. Díky tomu jsem měl základní body. Také jsem si pořídil velkou mapu Čech a spoustu knih o památkách. Hlavně jsem ale všechno znovu objel, a když mě nějaké místo zaujalo, vracel jsem se tam.
Čím vás muselo zobrazované místo upoutat?
Zajímal jsem se o taková místa z naší historie, která ještě mají původní charakter. Třeba ve Švýcarsku už jsou památky obklopené cedulemi a parkovišti, jejich duch takřka zmizel. Znáte to. Když vejdete do hradu a jste tam sama, cítíte něco úplně jiného, než když jsou všude kolem turisté.
Proč jste památky takhle nevyfotografoval už v dobách, kdy jste pracoval pro Pressfoto?
Tehdejší požadavek zněl, aby to bylo barevné, hezké a efektní. Barva mi ale nevyhovovala, tak jsem si řekl, že se do těch míst jednou vrátím. A udělám je černobíle a na velký negativ. Tak, jak chci já.
Na jaký formát jste fotografoval?
Osmnáct krát čtyřiadvacet centimetrů (publikovaná fotografie tudíž není zvětšenina, ale takzvaný kontakt, neboť poměr negativu a pozitivu je 1 : 1, pozn. red.).
V čem jsou pro vás černobílé fotografie lepší?
Zachovávají tajemství a mají krásné světlo. A fotograf má malovat světlem, ne barvou. Barvy světlo přehluší.
Ve které roční době je světlo nejlepší?
Fotografie pro Bohemii jsem dělal od podzimu do jara, obvykle od října do dubna. Opadá listí, stromy ukážou svoje tvary a za nimi spatříte další plány, hrad, krajinu, město. Vynechával jsem prosinec, kdy jsou příliš krátké dny.
Stalo se, že se vám nechtělo jet poněkolikáté na stejné místo a čekat na vhodné světlo?
Ne, nikdy. Od první do poslední chvíle to bylo veliké dobrodružství.
Máte zhruba spočítáno, kolik kilometrů jste najezdil?
Nejdřív jsem jezdil Škodou Favorit, později Citroenem Berlingo. Podle cestovního deníku jsem ujel 30 765 kilometrů.
A podařilo se vám zobrazit všechna místa v Čechách, která mají z vašeho pohledu ducha a atmosféru?
Téměř ano.
Proč tedy v Bohemii není třeba hrad Kost?
To jste mi nahrála, protože Kost mám opravdu velice rád a jezdím tam docela často. Fotografoval jsem Kost několikrát, ale nikdy se mi nepovedlo ocitnout se u hradu tak, abych zachytil správnou náladu.
Na kolika místech jste fotografoval a podle čeho jste fotografie vybíral?
Knížka obsahuje sto padesát snímků, nafotil jsem jich asi tisíc. Objel jsem čtyři sta míst, jedno jsem fotil zhruba šestkrát. Proto fotografie vybírala moje žena. Má odstup, který já nemám. Nejde o to, aby kniha obsahovala všechna místa a ještě encyklopedicky řazená. Důležité je, aby měla jednotnou atmosféru. Fotky jsme vybírali rok. Ležely na půdě u nás na chalupě a chodili jsme se na ně dívat.
Nosil jste s sebou po Čechách techniku, kterou dnes už při fotografování skoro nikdo nepoužívá. Proč to děláte?
Protože je to poctivá práce, které se nic nevyrovná. Velký formát umožňuje zachytit veškeré detaily, jako je tráva, kamínky na cestě a současně i les v pozadí. Jakákoli modernější technika je horší. Kdybych musel zvětšovat, vytratily by se detaily a působilo by to placatě. Když se pořádně podíváte na kontaktní fotografii, zjistíte, že působí plasticky.
Digitál vůbec nepoužíváte?
Ne. Mnoho fotografů si myslí, že stará technika se dá nahradit. Nové technologie jsou určitě pohodlnější na obsluhu, rychlejší a levnější. Ale podle mě rozhodně nejsou kvalitnější. Kdybych fotil digitálem, nebudete mým fotkám věřit, protože nebudou pravdivé.
Proč by neměly být pravdivé?
Většina fotek z digitálu se upravuje. Proto nemohou být pravdivé. Naše dcera točí filmy na digitální kameru a jejich přetváření je součástí její práce. K fotce z digitálu můžete dodat mlhu, ale já u té mlhy musím být. Jinak by mě to ani nebavilo.
Mezi redakčními kolegy-fotografy jsem zaslechla, že vaše melancholické snímky plné mlžného oparu jsou kýče.
To říkají ti digitálové, že jo? Asi je dráždí, že moje fotky působí starobyle. V Praze jsem odmalička rád bloudil, přišla mi záhadná, snažil jsem se zachytit její tajemství. A to je asi kýč, z pohledu digitálních fotografů.
Mluvíte o pravdivosti svých fotografií. Když jsem si ale Bohemii prohlížela, připadalo mi, že ty snímky působí až neskutečně. Proč na nich nejsou žádní lidé?
Tenhle argument už jsem slyšel mnohokrát. Něco vám řeknu: ti lidé tam jsou. Prostřednictvím mě a mého vztahu k těm místům. Pak jsou na fotkách sochy od umělců, kteří do nich něco lidského rovněž vložili. Reálné postavy v Bohemii nemám, protože barokní lidé už neexistují a současníci se mi k těm místům nehodí. Stejně jako k nim nepatří třeba auta. Bohemia vznikla proto, abych alespoň na fotografiích zachoval historická místa v jejich pokud možno původní podobě.
Zní to dost staromilsky. Vadí vám nové věci?
Tak to není. Ale je pravda, že ke starým věcem mám velký vztah. Otec pracoval v lesích, část dětství jsem prožil v Sudetech u Rumburku. Tehdy tam skoro nikdo nebydlel, v prázdných domech po odsunutých Němcích jsem nacházel jejich věci a skrze ně jsem poznával někdejší majitele. Proti novým věcem nic nemám, ale musejí sloužit něčemu rozumnému. Novým autem rád pojedu na starý hrad nebo se na nové televizi podívám na krásný film. Má to stejnou souvislost jako ten starý aparát spojený s novou digitální tiskařskou technikou.
Je pravda, že fotografujete kamerou po Josefu Sudkovi?
Ano, mám celkem tři, různě velké. Dala mi je Anna Fárová (kurátorka Sudkova díla a rovněž jeho univerzální dědička, pozn. red.). Když Sudkova sestra Božena vyklízela dům, poprosila ji, aby přístroje dala někomu, kdo s nimi bude opravdu fotit. Takové prý bylo Sudkovo přání. Od té doby je používám. Je to pro mě pocta, protože pana Sudka jsem měl moc rád.
Znal jste ho osobně?
Jo, bydlel jsem kdysi kousek od něho na Kampě. Byl dobrej. Neustále chodil po Praze a fotil. Povídali jsme si a radil mi, jak mám fotit.
Nenutí vás Sudkova kamera, abyste fotografoval jako on?
Někdy se tomu musím vyhýbat, ale nedělám fotky jako Sudek. Jen si občas říkám, že bych mohl dokončit témata, která nakousl. Třeba intimní zátiší, která si sám vytvářel.
Kdy jste s fotografováním začal?
Asi ve třinácti letech. Fotil jsem všechno, jenomže tehdy mě víc bavil film. S kamarádem jsme točili amatérské filmy. Na FAMU jsem proto začal studovat kameru, ale zjistil jsem, že mi nevyhovuje týmová práce, a přestoupil jsem na fotku. Umožňuje mi poznávat věci do hloubky a nikdo mi do toho nemluví.
Na FAMU jste se dostal hned po střední škole?
Právě že ne. Po maturitě jsem dělal rok betonáře, pak rekvizitáře na Barrandově, dva roky jsem byl na vojně u tankistů. Na FAMU mě vzali až napočtvrté a mezitím jsem ještě jezdil s cirkusem.
Jak to tehdy vypadalo u cirkusu?
První se jmenoval Cirkus Evropa, ale jezdili jsme jenom po Slovensku. Mně se líbilo, že jsme byli každý druhý den na jiném místě. Starali jsme se o koně a proháněli se na nich pod Tatrami. Protože jsem byl tehdy pohledný hoch, otevíral jsem oponu. Taky jsem pomáhal se zvířaty a hlavně jsme stavěli stan. Pak jsem dělal v Cirkusu Kludský a s ním jsem objel celou Moravu. Ti lidé byli ze starých cirkusových rodů, takže jejich děti dostávaly ve škole pětky, ale večer lítaly na hrazdách.
Tehdy vznikl fotografický cyklus Cirkus?
Ano, pro mě to byla dobrá doba. Málokdo měl fotoaparát a lidi byli rádi, že je fotografuju. Dnes jsou už ostražití, proto je téměř nefotím.
V šedesátých letech jste byl jednou z vůdčích osobností jistého ateliéru pod Vyšehradem, kde se prý žilo velmi kulturně a velmi divoce...
To bylo takové kultovní místo. Říkalo se mu Hanzlberg podle kamaráda Hanzla, který ho měl pronajatý od jedné babičky. Bydleli tam například mim Boris Hybner, fotograf Pavel Hudec, sochař Bohuš Zemánek, navštěvoval nás Bohumil Hrabal a jednou mezi nás zavítal Allen Ginsberg. Hrávalo se tam divadlo, pořádaly koncerty a různé akce. Lidi se tehdy víc spolčovali, neměli televizi a pořád se něco chystalo.
Jak jste vnímal "zlatá šedesátá léta"?
Po tuhých padesátých letech přišlo uvolnění. Byli jsme mladí a zásadní pro nás byla kultura. Nebyla komerce, nebyly peníze ani možnost je vydělat. Začaly se točit filmy nové české vlny, Hrabal s námi chodil do hospody a říkal: Kluci, vemte si holky z pošty, neberte si umělkyně! V Literárních novinách vycházely neskutečné věci, v anketách odpovídali Sudek, Zrzavý, Trnka a podobná esa. Žádné celebrity dnešního typu. Televize sice byla, ale hrála jen k večeru a skoro jsme na ni nekoukali.
V roce 1969 jste emigroval. Proč zrovna do Francie?
To byl takový úprk. Měl jsem jet původně studovat fotografickou školu do New Yorku, kde mi přislíbili stipendium. Američané mi řekli, že to musí vyřídit naše vláda, ale ta se mezitím změnila. Vydal jsem se do Států na vlastní pěst, ale jel jsem přes Francii a tam potkal jednu holku. Zůstal jsem proto v Paříži, která mě úplně nadchla. Paříž tehdy byla hodně studentská, levná a svobodná. Strávil jsem tam osm měsíců a fotil jsem každý den. Bylo to šťastné období.
Z čeho jste žil?
Předtím jsem ještě pracoval v Mnichově na stavbě a vydělal si nějaké peníze.
Proč jste se nakonec vrátil?
Protože jsem pochopil, že bych ve Francii musel jít do práce, a taky se mi začalo stýskat. Volba byla jednoduchá: buď zůstanu, naučím se jazyk a začnu pracovat. Anebo pojedu zpátky.
Vracel jste se také kvůli rodičům?
To ne. Otec byl už po smrti, matka žila ve Švýcarsku.
Nevyčítal jste si později svůj návrat?
Jsem rád, že jsem to udělal. I když tehdy jsem byl zralý na Bohnice.
Proč?
Všechno se tady za jediný rok tak změnilo! Časopisy, ve kterých jsem publikoval snímky, už neexistovaly. Spoustu mých známých vyhodili z práce. Myslel jsem si, že budu v Praze dělat něco podobného jako v Paříži, fotit na ulicích. Jenomže tady bylo najednou všude plno policajtů, lidi se báli, byli nervózní. Začal jsem vlastně z nouze fotografovat zákoutí na Smíchově a v Holešovicích, kde jsem si hrával jako kluk. Svět, který už tehdy odcházel. A dnes z něj nezbylo vůbec nic. Z toho vznikl cyklus Mizející Praha.
Měl jste po návratu z emigrace problémy s policií?
Estébáci si mě zvali na výslechy, chtěli mě získat ke spolupráci. Klasické vydírání. Třeba: že mě pustí podívat se za matkou, když jim to podepíšu. Pochopil jsem, že právě takhle hodně lidí naletělo a přitom si ještě mysleli, jak na ně vyzráli. Nepodepsal jsem.
Jak byste chtěl, aby lidé vnímali vaši knihu Bohemia? Jako odkaz pro budoucí generace?
To nevím, já ji dělal hlavně kvůli sobě. Měl jsem silný důvod, protože po návratu z emigrace jsem se na Čechy začal dívat úplně jinak. Pochopil jsem, že se nikdy nemůžu stát Francouzem.
Kdybychom si teď mohli vybrat a zajít do hospody v Čechách, nebo ve Francii, jaké byste dal přednost?
Je fakt, že když je člověk v české hospodě, kouká pořád na stejné obličeje. Ve Francii máte výhled ven do ulice, pijete víno a připomíná to spíš divadlo. Takže bych nejspíš šel do té francouzské.
Co máte teď v plánu?
Mám mapu Čech a do ní si modře značím místa, která už mám, a červeně, která bych chtěl ještě udělat. Teď třeba fotím gotické cesty, kostely a také zátiší na ještě větší formát, dvacet čtyři krát třicet centimetrů.
Chystáte tedy pokračování Bohemie?
Ne, to dělat nebudu, protože mně ta kniha na deset let trochu svázala ruce. Teď chci trochu obrozenecky ukazovat Bohemii po výstavách.
Gotické cesty, kostely, zátiší. Nejspíš zase fotografie bez lidí. Jak byste vyfotografoval třeba Václavské náměstí?
Nefotil bych ho, protože bych to neuměl. Jsem nostalgik, mám rád vzpomínky a pořád se v nich hrabu.
* * *
Jan Reich (64)
Narodil se roku 1942 v Praze. Vyrůstal v pohraničí u Rumburku, v Praze vystudoval jedenáctiletku, poté vykonával různé dělnické profese. V letech 1965-1970 studoval fotografii na FAMU. V roce 1969 emigroval do Francie, po roce se vrátil. V letech 1977-1990 se živil fotografiemi k výrobě pohlednic a turistických prospektů na zakázku státního podniku Pressfoto. Ve volném čase fotografoval pražské periferie, z těchto snímků vznikl cyklus Mizející Praha. Jeho publikace s černobílými snímky s názvem Praha vyšla ve třinácti vydáních včetně čínštiny. Bydlí ve čtvrti Nový Svět na pražských Hradčanech. S manželkou Janou spolupracuje na vydávání publikací a přípravě výstav, mají dvě dcery.
Foto: Robert Zlatohlávek
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.