Co já vím, kam patřím?

Asi bych neměl odvahu jít na muzikál, jako je Kleopatra, přiznává skladatel Petr Skoumal. Autor stovek písní pro dospělé i děti tvrdí, že ty nejlepší věci v životě jsou vesměs jednoduché. Příklady geniální jednoduchosti nachází třeba i v poezii Ivana Blatného, kterou sám zhudebnil.

Vaši rodiče, Hana a Aloys Skoumalovi, patřili k významným českým překladatelům: spolu přeložili třeba Alenku v kraji divů, díky vašemu otci můžeme číst česky Joyceova Odyssea. Čím vás ovlivnili, jací byli?

Byli úžasní - a každý byl jiný, otec byl vyznání katolického a máma židovského. V tomhle podvojném prostředí jsme se sourozenci vyrůstali a z obojího se do nás něco celoživotně otisklo. Náš židovsko-křesťanský smíšený původ má jistě i nevýhody, ale ty já moc nevnímám. Výhody spočívají v tom, že k jednomu i druhému prostředí mám pouto a současně od obou odstup.

Vzpomenete si na konkrétní příklad?

Tak třeba vidění a cítění židovského humoru. Vnímám ho jakoby stereo: jsem "in", ale zároveň se vznáším a shlížím na to z výšky. Když čtu Karla Poláčka, člověk si znovu uvědomí, že z Židů a jejich záležitostí si může dělat srandu jenom Žid. Takový Heinz Jakob Tauber je v knize Atlantida holíčských Židů vůči vlastním lidem dost tvrdý, ale vždycky mu to prochází. Protože od árijce, abych použil to pěkné slovo, by to byl vždycky trochu rasismus. Opačný případ snad ani nenastává: správný Žid necítí potřebu dělat si srandu z křesťanů, protože má dost materiálu doma.

Poznalo se u vás doma, že rodiče jsou součástí kulturní scény? Chovali vás na klíně pozdější národní umělci nebo něco na ten způsob?

Leccos ze známostí rodičů objevuji až zpětně, po jejich smrti: třeba jak táta pomáhal vydavateli Josefu Florianovi a jeho Staré Říši a jak se potom nepohodli. František Halas napsal tátovi a mámě do svých prvních sbírek intimní, nesmírně přátelská věnování. Ale kulturnost byla u nás přítomná už v jakési obecné kultivovanosti. Když za války skončily první etapy deportací, byla na řadě smíšená manželství. Otec samozřejmě neměl v úmyslu rozvést se, a podepsat tak nad matkou ortel. Sám pak musel taky do koncentráku, byť nakrátko, válka už končila.

Kde jste ji přečkaly vy, děti?

Rodiče nás během války schovávali u různých lidí. Vzpomínám na pražskou Němku, doktorku Weberovou: přivedla mě na svět a za války pomohla nejen nám. Pak ji hned odsunuli. Je to jakoby nespravedlivé a tragické, ale když pak spokojeně dožívala v Mohuči, říkal jsem si, že jí odsun zachránil klidné stáří.

Po druhé světové válce jste žili jako rodina v Londýně, kde váš otec pracoval na československém velvyslanectví. Jak dlouho jste tam vydrželi? Jak se tatínek vyrovnával s nástupem komunistů v Praze? Neuvažoval - tak jako mnozí demokraticky smýšlející intelektuálové - o emigraci?

V Londýně naše rodina vydržela do roku 1950 - přesněji řečeno rodiče a moje sestra Lída. Rok předtím nás starší, tedy Jana, Aloise a mne, umístili do poděbradského internátu. Komunisti se tím jistili proti vzrůstající emigraci. Takže otázka, zda zůstat nebo nezůstat v Anglii, tím byla vyřešena. Já na Londýn vzpomínám s láskou; na ranní cesty do školy tím krásným červeným patrovým autobusem, kde průvodčí točil kličkou u kasičky. A na profesorku Lizu Fuchsovou, ke které jsem chodil na hodiny klavíru. Když teď občas do Londýna zajedu, mám pocit, že se trochu vracím domů.

Nelitoval jste, že jste se nakonec vrátili do Prahy?

Samozřejmě že jsem později čas od času myslel na to, co bych získal, kdybychom tam zůstali. Asi bych si hlavně užíval svobodu a jezdil po světě. A o co bych přišel, protože zpátky bych se těžko mohl vrátit? Nepotkal bych se s tou skvělou první generací Činoherního klubu, s Janem Vodňanským a Pavlem Šrutem a taky se svou ženou Ilonou. A se spoustou slušných lidí, kteří se nikdy nespustili s komunisty, protože věděli, že jsou to hajzlové.

Poslouchali jste doma hudbu?

S muzikou to nebyla žádná sláva. Táta byl pasivní ctitel hudby, zpíval ve sboru, chodili jsme na Moravské učitele. A pak duchovní hudba: už proto, že své katolictví neodbýval, každou neděli musel do kostela. Nahrávky jsme doma neposlouchali, ani rádio - prostě proto, že jako rodina se čtyřmi dětmi jsme na to dlouho neměli.

Oslovovalo vás to?

Ale jo. Byly to moje první zkušenosti s hudbou. Dodnes mám v uších Smetanovo duo Z domoviny. I ty Moravské učitele mám rád.

Kdy se ve vašem životním příběhu objevila nějaká pop-music?

Tu jsem objevil u sousedů. Měli gramofon. Pár jejich desek s Voskovcem, Werichem a Ježkem jsem si chodil pouštět pořád dokola. Ohromně mě bavily i proto, že to není pop-music v dnešním střihu: "děláme lehkou hudbu, protože neumíme tu vážnou". Ježek byl velký skladatel a V + W byli nejen velcí komici, ale taky velcí intelektuálové.

Na Pražské konzervatoři jste studoval pět let dirigování, to se psaly roky 1953-1958. Na JAMU v Brně jste pak pokračoval v oboru sbormistrovství. Myslel jste si, že vstoupíte do světa vážné hudby?

Zprvu ano. Ale v Brně jsem se začal motat v kulturních kruzích: Oldřich Mikulášek, Divadlo X a Radim Vašinka. Pro ně už jsem začal psát písně. Představa, že skončím jako sbormistr u opery, mi najednou přišla méně zábavná. Ale se světem vážné hudby jsem se nikdy nerozešel: když dnes poslouchám kompakty nebo chodím na koncerty, z devadesáti procent je to klasika.

Takže zřejmě nejste typ písňového autora, který vzhlíží ke slavným broadwayským muzikálům?

Já jsem je dlouho ani neznal. Jeden, už trochu starodávný, je pro mě okouzlující: jmenuje se Oliver! a podle Dickensova Olivera Twista ho napsal Lionel Bart. Něco takového by mě snad lákalo napsat: věc napěchovanou nápady, se spoustou vnitřních vazeb. Tedy dost jinou, než jak se to dnes obvykle dělává. Já bych asi neměl odvahu jít na Tři mušketýry nebo na Kleopatru. Systém, podle kterého to tam jede, mám prokouknutý a necítím potřebu se s ním porovnávat.

Patříte vůbec do pop-music?

Co já vím, kam patřím. Dělám různé věci, nakonec asi patřím. Rozhodně si nemyslím, že to, co dělám, je bůhvíjak vznešené. Ale do pop-music mi něco chybí: úsilí být co nejúspěšnější. Vyprodukovat v byznysu úspěšnou záležitost. To jsem se nikdy nenaučil a ani nehodlám. Písničky píšu pro vlastní potěšení, a pokud se ukáže, že jsou životaschopné, tak jdou dál...

Svého času o vás publicisté psali, že ve svobodnějším režimu by z vás býval mohl být hitmaker. Chtěl jste jím někdy být?

Všechny takzvané úspěchy vyplynuly z osobních vazeb a přirozených situací. Jezdil jsem jako hráč s Mišíkem, občas jsem přinesl nějakou písničku. Kolej Yesterday byla z velké části zásluha Ladislava Kantora, dal tehdy dohromady celou tu skrumáž autorů a muzikantů, která velmi dobře pasovala k tehdejšímu záměru Michala Prokopa. Nikdy jsem nepřemýšlel, co komu dávat. Občas vznikly nějaké písničky a buď o ně někdo projevil zájem, nebo jsem si je schoval na vlastní desku.

Sám jste ale začal písničky vydávat až po čtvrtstoletí na scéně...

Celý ten proces schvalování, který se nedal obejít, byl tak ponižující, že jsem se nahrávání vyhýbal. Než bych jednal s hovady a cenzory, kteří tenkrát pracovali ve vydavatelstvích... Mě uspokojovalo, co jsme dělali s Vodňanským. Možná to zní zvláštně, ale dělali jsme, co jsme chtěli. Na přímý zásah jsme občas byli nuceni něco vypustit. Byli jsme zvláštní reakce-nereakce na svou dobu. Obloukem jsme se přímé reakci vyhýbali, nikdy jsme nechtěli "s něčím bojovat". Líbilo se mi situaci tak trochu ignorovat. Asi jako kdyby byl někdo někde zavřený, v duchu si odfiltroval mříže a myslel na to, jak je pěkně.

Co se vám za ta léta v hudbě nejvíce povedlo?

Zpětný pohled mi není vlastní. Nevedu si ani pořádný archiv, hodně vlastní hudby nemám, spíš je to u kamarádů. Co se podařilo? Většina věcí s Vodňanským, ty jsou, myslím, dodnes platné. Vodňanského texty dodnes pokládám za naprosto výjimečné. Jsou jakoby mimo čas a prostor. Byli tu autoři, kteří třeba poznali absurdní texty Daniila Charmse a začali psát nějak podobně. Vodňanský toho na počátku moc neznal, a snad i proto nikoho nepřipomíná.

Překvapuje mě, jak vřele o Vodňanském mluvíte. Nevládla mezi vámi ke konci spolupráce už ponorková nemoc?

Čas nic neudělal s tím, jak si ho vážím jako autora. Proto jsem si teď taky vybral jeho texty na nové album. Seznámili nás Antonín Brousek a Pavel Šrut - tehdy už pokročilí básníci, kteří sami byli ohromeni, jaký druh poezie to Jan vynalezl: Sedí pán při malém pivu/ ve tváři má zděšení/ Není ani příliš divu/ Padá na něj lešení. Pochopitelně: denní kontakt a dlouhodobé utíkání před kulkami, které se na nás řítily, to unaví.

Nakonec jste si lezli na nervy...

Dalo by se to tak říct. Ale společné vystupování mě bavilo až do samého konce.

Kdybyste měl Jana Vodňanského rychle charakterizovat, co vás napadne?

Jsem bezpochyby zaujatý. Zažil jsem naše neumělé začátky: Vodňanského "přednášky" byly na jednu stranu dost sofistikované, na druhou stranu neuměl zpívat na mikrofon a nedělal pauzu, když se lidi zasmáli. Na tenhle rozpor zíralo publikum překvapeně a asi i s okouzlením.

Zůstala vám tahle naivita vlastní až do konce?

Ne. Jan časem - doufám, že neprozrazuju nic intimního - našel v úspěchu určité zalíbení. Tím se vytratila část jeho kouzla. To je ten zrádný moment, když někdo vystupuje na jevišti a už ví, že je vtipný, že se lidé budou smát, jak budou reagovat.

Poté co jste se rozešli, nebyl Jan Vodňanský už nikdy tak výrazný. V čem vlastně spočíval váš podíl na společných písničkách?

Nebylo to tak jednoduché, že bych akorát zhudebňoval Vodňanského hotové texty. Měnili jsme, přizpůsobovali, vyhazovali. Často mi připadlo, že vedle několika geniálních slok je v textu jedna úplně blbá. Bylo dost šťastné, že jsme se na tomhle postupu shodli: dostal jsem právo zacházet s texty svobodně. Doma jsem měl kufr a ty, které mi nesedly, do něj ukládal. Fáze, kdy jsme spolu vymýšleli, hledali varianty a zkoušeli, to bylo největší blaho. Koncertování pro mě byla spíš druhá fáze, někdy fajn, někdy únavná - to spíš později, kvůli neustálému čekání, kdy nás zase někdo udá.

Myslel jsem, že vystupujete rád! Dodnes nešetříte síly a hrajete v představení Kdyby prase mělo křídla v Divadle v Dlouhé. Když jste na konci osmdesátých let hrál bigbít s ETC... Vladimíra Mišíka, nebylo to i proto, že vám chyběl kontakt s publikem?

Nejspíš mám v sobě trochu exhibicionismu. Moje první exhibice spočívaly v tom, že když k nám domů přišla návštěva, požádal jsem ji, aby zhasla, že zahraju na klavír potmě. Ale většinu života jsem prožil v různých diktaturách a ty exhibicionismu moc nepřejí. Dnes jsem v podstatě plachý člověk a nesnesu, když je na mě upřena velká pozornost.

Léta píšete popěvky nebo hudbu pro dětské seriály. Je těžké a ošidné zacházet s jednoduchostí?

Není to otázka složitosti nebo jednoduchosti. Blbé nebo vycucané z prstu může být to i to. Zdá se mi ale, že ty nejhezčí věci jsou jednoduché. Někdy zpětně zjistíte, že mluvit o jednoduchosti je vlastně omyl. Okouzluje mě čtyřverší Ivana Blatného: "Z těch malých příběhů mě nejvíc rozveselí/ jak štíhlý paprsek laškuje s petrželí/ a nade vše ostatní miluji tabule/ s nápisem Ředkvičky anebo Cibule." Člověk se nakonec zdráhá použít slovo jednoduchý: v těch čtyřech řádcích je mikrokosmos.

Co má mít dobrá písnička? Na co při psaní dbáte coby autor se vzděláním a dlouhou praxí?

Musím vás zklamat. Když vymýšlím písničku, o ničem nepřemýšlím. Dělám ji takovou, jak se mi líbí. Často se mi něco zdá dobré a pak už ne, tak na to jdu jinak... Někdy je těžké odhadnout moment, kdy už se má zabrzdit, kdy už jsou věci hotové. Když jsme pracovali na poslední desce Michala Prokopa Poprvé naposledy, od jednoho Šrutova textu jsem udělal čtyři verze, každou úplně jinou. Na každé něco bylo.

Houslisté mívají vztah ke svým dřevěným houslím. Máte rád svoje syntezátory?

Mám. Pořád objevuju, co všechno umějí, protože v podstatě nejsem technický typ. Uživatelské manuály bývají tlusté jako telefonní seznam. Většinou odpadnu po deseti stranách a nechávám to na takzvaném intuitivním užívání. Tím pádem využívám jen velmi malou část jejich možností. Ale netrápí mě to, vím o lepších možnostech, jak trávit čas, než je hrabání v technice. Mě baví muzika.

Občas mě překvapí, když ve vaší písničce slyším sólo na trubku - a hraje ho umělá trubka, syntezátor. Copak byste nedokázal sehnat žádného trumpetistu?

Jistěže ano, mám skvělé zkušenosti třeba s Michalem Gerou. Ale na téhle stránce mojí muziky má podíl několik okolností. Rád si dělám věci sám: než bych sháněl machry, psal jim noty a vysvětloval, jak to chci zahrát, dávno to mám natočené svépomocí. Je v tom i jistá netrpělivost, aby už byla písnička hotová. Asi bych potřeboval tvrdého manažera, který by mi vyrval klávesy z ruky a řekl: "Tak, a teď pozveme lidi a ti to zahrají." Nebránil bych se tomu, čas od času to koneckonců podnikám. Na příští rok chystám desku, která by měla být v tomhle smyslu dost živá.

S některými "machry" vás ale pojí dlouholetá spolupráce. Třeba s houslistou Janem Hrubým, který na vaší nové nahrávce Dvě deci vodky dokonce zpívá.

Hrubý je jasnej, s tím si nemusíme nic vysvětlovat. Domluva mezi námi je tam už tak dlouhodobá, že není potřeba žádné objasňování. Podobně to bylo, když jsem dlouhou dobu dělal divadlo s režisérem Janem Kačerem. Přišel jsem na zkoušku, Kačer mi neřekl vlastně skoro nic, na základě čehož jsem donesl hudbu, která se do představení nakonec kupodivu hodila.

Za dva roky vám bude sedmdesát. Co je pro muzikanta těžké na stárnutí?

Nic! Člověk přestává být ambiciózní, pokud kdy byl, a baví se. Dělám si radost, to, co druzí pokládají za práci, je pro mě hra. V žádném případě se tomu nedá říkat práce. Je to záležitost trošku nepopsatelná: někdy docela tvrdá dřina, ale pořád mě strašně baví, takže nevnímám, že pracuju. V každém studiu, když se něco zkazí, udělají střih před tím místem a opraví to. Já moc nestříhám, radši zahraju celou písničku od začátku. Vím, že profíci by se na to koukali překvapeně, ale pro mě by se technickým stříháním vytratila z natáčení zábava. Když je to práce, tak se stříhá, když zábava, tak se to jede celé.

* * *

Petr Skoumal (68)

Hudební skladatel, který zasvětil život písním a scénické hudbě, přitom do obskurního světa české pop-music nikdy zcela nepatřil. Absolvent Pražské konzervatoře a brněnské JAMU. S básníkem a textařem Janem Vodňanským tvořil v letech 1964-1980 jedinečnou tvůrčí dvojici: jejich básně a písně stály na skrumáži citátů z brakové literatury, psychoanalýzy, socialistické propagandy i reklamních sloganů. Skoumal pak ve své hudbě osobitě odkazoval na sentimentální šlágry, muzikálové evergreeny, tango, pochody i Mozarta. Vystupovali v Činoherním klubu, po mnoha cenzurních zákazech se rozešli v roce 1980. Skoumal se významně podílel na albu Michala Prokopa Kolej Yesterday (1984) a jeho volném pokračování Poprvé naposledy (2006). Sám vydal řadu autorských alb. Největší ohlas mělo bezpochyby dětské album Kdyby prase mělo křídla. Je autorem hudby k filmům a večerníčkům. Právě mu vyšlo album nazvané Nebo cibule. 3 Já na Londýn vzpomínám s láskou; na ranní cesty do školy tím krásným červeným patrovým autobusem, kde průvodčí točil kličkou u kasičky.

Foto: Lucie Pařízková