Režisér na objednávku
22.01.2007 00:00
„Nazdar, která ty seš?“ vítá režisér Jiří Menzel manželku, když svým příchodem přerušila rozhovor. „Těší mě, stará Menzelová,“ představuje se osmadvacetiletá Olga. „Zrovna jim říkám, že se rozvedu, až najdu nějakou lepší,“ usmívá se režisér. Se stejnou nadsázkou přistupuje Menzel k celému rozhovoru, k současné filmové scéně i vlastní práci.
O vládní krizi a sestavování vlády politici hovoří jako o dramatu. Splňuje podle vás parametry dramatu?
Žádné velké drama. Jen nudný sitcom. Stejné postavy, stejné dekorace, žádná pořádná zápletka. A ještě blbě obsazený.
Které postavy jsou podle vás nejslaběji obsazené?
Hlavně ty, které tam jsou dlouho.
Ptáme se i proto, že jste ještě před několika lety seděl ve volebním studiu a komentoval politický vývoj...
Byl jsem tehdy rád, že vypadl Sládek. A věřil, že bez Sládka se politika zkultivuje. Byl jsem naivní, nadšenej, blbej!
Tehdy jste byl zastánce opoziční smlouvy. Doporučil byste ji i teď?
Nevěděl jsem, že opoziční smlouva neznamená společnou vládu, ale společné kšefty a rozdělení míst ve správních radách. Dnes už bych ji nehájil. Měly by být nové volby. Byl jsem klausovec, ale přešlo mě to. Promiňte, já bych vůbec nechtěl mluvit o politice.
Ale přece jenom: jednou jste o sobě řekl, že jste mistr ve slalomu mezi ženami. Jak si v této disciplíně vede premiér Topolánek?
Myslím, že v tom lítá dost nešikovně. Za dob mýho tatínka a maminky se považoval rozvod za nemravnou věc, protože člověk se ženil s určitým závazkem. A já -s vědomím toho závazku - jsem se vyhýbal svatbě, protože jsem o sobě věděl, že bych ho nedodržel. Strašně se mně příčilo, že bych se musel trapně rozvádět nebo podvádět. Ale dnes už je taková doba, že se to toleruje.
Ty staré časy si v sobě asi trochu nesete - ve vašich filmech se například vůbec neobjevují sexuálně explicitní scény...
Pornografii netočím. Proč máme koukat, jak lidi kopulujou? Na tom nic není. V představách je to vždycky hezčí.
Může se chytit i snímek, kde chybí sex a násilí?
Měl by. Já chci, aby na můj film chodili lidi. Ale ne za tu cenu, aby v něm bylo něco, co sám rád nevidím. Vím, že to je přitažlivé - násilné scény, drastické šoky -, ale chybí mi po nich to nejdůležitější: katarze. Kdybych chtěl udělat film, abych překvapil, bylo by to strašně snadné. Pořád ale musím přemýšlet, co zanechá v mysli diváků. Na druhou stranu ten film nemůže být natočen jen pro úzkou vrstvu lidí, na to je moc drahej. Teď jsem udělal komerční film, ať to slovo komerční zní sebehůř. Chtěl jsem, aby ten Hrabal byl přístupný lidem.
Myslíte, že se peníze vynaložené na film Obsluhoval jsem anglického krále mohou vrátit?
Do určité míry by se vrátit měly. Nevím, jestli to víte; za první víkend udělal přes sto tisíc diváků. Jsou lidi, kterým se líbí, a já bych byl rád, aby jich bylo hodně.
Recenzenti ho moc nechválili.
No, já jsem to četl. To je právě to, že oni jsou zvyklí na ty šoky. Recenzenti jsou ale zcela zvláštní druh publika a diváci je naštěstí neberou moc vážně.
Trochu šokantně může působit třeba vaše scéna, v níž se hlavní hrdinka v posteli promění v Hitlera.
To byl takový vtípek. No a možná i jedna z nevinných atrakcí, kvůli které lidi půjdou do kina. Takových fórků je tam víc.
Vy jste dlouho říkal, že nechcete točit, protože diváci nechtějí takové filmy, jaké točíte vy. Ten „Anglický král“ je ústupek z vaší strany, nebo naopak nutíte divákům něco, co nechtějí?
Snažím se, aby se do kina vrátili ti, co už tam přestali chodit. Vždy jsem měl a mám jedinou ctižádost. Udělat film nebo divadelní představení tak, aby měl po něm divák chuť znovu se vrátit do kina nebo divadla. Řada moderních filmů to dělá přesně naopak. Odcházíte z kina a je vám zle. Přijde mi to laciné. Je strašně snadné uříznout někomu před kamerou nohu.
Vy mezi svými oblíbenci stále jmenujete Wericha, Svěráka, Suchého... To je taková ta škola laskavého českého humoru. Nemyslíte, že až jeho autoři přestanou tvořit, už tu nebudou další následovníci? Že už je to passé?
A co mám dělat? Vyrostl jsem pod vlivem Jana Nerudy, Karla Čapka, V + W a v časech pozitivní víry, že se člověk vyvíjí k lepšímu. Jsem šťastný, že jsem zažil éru Semaforu plnou naděje a jeho humoru. Jestli je to už passé, je to škoda, ale dobře vám tak.
Vidíte tu nějakého pokračovatele této řady?
Když dnes řeknete „laskavý humor“, tak to zní spíše jako urážka. Ale viděl jsem poslední Hřebejkův film, ten je dost laskavej, a přitom natvrdo říká to, jací jsme. V tom já vidím to pokračování. Nemyslím si, že katarze přichází s tím, že lidi poblejete. Vás možná vzrušují filmy, které ukazují, jak jsou lidé zvrhlí a odporní. Ale nepřinese vám to nic dobrého. Jedině snad pocit: jsem rád, že nejsem takové prase jako ti, na které se koukám. Ale vede vás to k tomu, že si na tu prasečinu zvyknete. Ta surovost, ten cynismus, to úchyláctví jsou svým způsobem návodné.
Režisér Hřebejk je strůjcem toho, že jste se zase vrátil před kameru jako herec v chystaném snímku Medvídek...
On mi to nabídl a já rád hraju, pro mě je to pocta. Protože jsem tam vedle dobrých lidí. Bylo zajímavé se dívat, jak on to dělá, úplně jinak než já. Strašná pohoda... On točí tak volně, já se na rozdíl od něj nemohu při práci zbavit úzkosti. Teď jsem viděl v televizi znovu Horem pádem a znovu jsem ho musel ocenit. Hřebejk je skromnej kluk a to se mi líbí. Dnes je taková tendence, že na sebe člověk musí upozorňovat. Že už není důležitý, co děláte, ale aby se o vás vědělo.
To je podstata toho vašeho rozporu s mladší generací filmařů?
Prosím vás, já nemám žádnej rozpor s mladou generací! O mladou generaci nejde, jde o tu tendenci, která je teď v umění. Švankmajer to definoval přesně: už se nedělá umění, ale reklama na umělce. Všichni vědí, kdo je to Knížák, ale nikdo neví, co udělal. Potřebujete nálepku a nikdo se už nekouká, co je pod ní.
Ještě se vraťme k těm mladým umělcům. Vy jste o nich v Uherském Hradišti řekl, že jdou jenom za Oscarem...
Pozor! A teď mě neserte! Pozor! To je jinak! Tam byla beseda a proběhla velmi přátelsky. A po té diskusi jsem měl rozhovor do místních novin a jak jsem byl přátelský předtím, tak jsem ve stejném tónu řekl: „A máte na mysli ty spratky, co se chtějí jenom vidět, jak dostanou Oscara?“ Ale myslel jsem to mile, přátelsky, jako když řeknu: „Ahoj, ty vole.“ Bohužel v otištěné podobě už nebylo slyšet, jakým tónem jsem to řekl. Našli se hajzlíčkové, kteří to okamžitě použili, udělali ze mě nevrlého odpůrce mladé generace a od té doby je to moje nálepka.
Těch nedorozumění s médii jste měl víc. Přitom jste sám chtěl být novinářem. Co byste napsal do recenze na „Anglického krále“?
Napsal bych ji velmi podrobně a velmi zasvěceně, na rozdíl od recenzentů. Na rozdíl od nich vím, o čem ten Hrabal je. A sám vím nejlíp, co tomu filmu chybí. Připadá mi hloupý ten nedostatek pokory, se kterou recenzent neumí napsat: podle mého názoru... Ale autoritativně napíše - je to tak a tak, a basta. Když jsme chodili do školy, tak jsme dostávali známky od učitelů, kteří věděli podstatně více než my. Teď jako divadelní a filmový režisér dostávám známky od lidí, kterých si nemůžu vážit. Howgh!
„Vojína Čonkina“ jste točil ještě v době, kdy dobíhal starý Barrandov se svými zaměstnanci. Prvním vaším filmem v nelítostných tržních podmínkách je „Anglický král“. V čem je rozdíl?
Byly to kapitalistické podmínky, ale dá se říct, že hlavně to dobré z nich. Lidi byli dobře placeni, alespoň se tak chovali, a bez ohledu na pracovní dobu pracovali s chutí a rádi. Pro mě to byl zážitek. Vzpomínám si, jak jsem dřív nerad jezdil na plac. Tehdy to občas vypadalo, že některé lidi práce obtěžuje. Navíc je dnes technika daleko sofistikovanější, rychlejší, pohodlnější. Jako když z dřevěných lyží přesednete na carvingové.
U starších filmů jste na scénáři spolupracoval s Bohumilem Hrabalem, autorem předlohy. Našel se teď někdo, kdo by vás korigoval?
V Čechách nejsou scenáristi, tedy, jsou dva: Jarchovský a Svěrák. Žádné jiné neznám, možná Alice Nellis, ale další profesionály si nevybavím. Měl jsem ale dobrého dramaturga, pana Kristiána Sudu.
Poprvé v životě jste v tomto snímku používal digitální technologie. Našel jste si k nim cestu?
Rád. Škoda, že jsem ty technologie neznal dřív, protože bych je daleko víc využil. Umožňují daleko větší pestrost. Nejde jen o triky. Je spousta drobností, které se daly udělat jinak.
Neničí technologie fantazii?
Může ji ničit, ale i povzbuzovat.
Při bazénové scéně u hotelu Tichota jste nahým dívkám digitálně dokreslovali ochlupení. Třeba v sedmdesátých letech by asi šlo o neřešitelnou záležitost.
Nejste bulvární časopis, že ne? Tak proč vás zajímá tohle?
Nám šlo spíše o srovnání se sedmdesátými lety.
Pořád máte iluze, že člověk dělá to, co si vymyslí. Ne! Když má sochař v ruce šutr, tepe do něj tak dlouho, dokud z něho není socha. Kámen, dláto, ruka, hlava, všechno klade odpor, on to musí překonávat. Stejně tak ve filmu existuje tisícero podmínek, které musíte překonávat. Teprve z toho zápasu něco vzniká. Jednou z těch podmínek například je, že v sedmdesátých letech bych nahatý holky točit nemohl. Nebo mám určitý množství peněz a musím dodržet rozpočet, další podmínka. Mám točit film, který se odehrává v létě, ale musí se začít točit v zimě - musí se přepsat scénář, aniž by se poničil. Musím být vynalézavý. Tak vzniká film. Mám určité podmínky a musím je respektovat. To je vše. Proto je vaše otázka nesmyslná.
Dlouho jste říkal, že se vám kromě „Anglického krále“ nechce točit nic jiného...
Ne. Jen jsem nedostal do ruky žádnou pořádnou látku.
Když budete mít kvalitní scénář, budete dál točit?
Když to bude o něčem, když se na to budu cítit a když dostanu slušně zaplaceno.
Vyhlédl jste si už něco?
Ne.
Ani nějaký dávný sen?
To je hloupost. Nikdy jsem neměl takový sen. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal na objednávku. Ty iluze, že bych měl být umělec, který si vymyslí, co chce dělat, a pak mu všichni dají peníze, vůbec neplatí. Za korektní považuji postup AQS, která mě před dvěma lety se seriózní nabídkou oslovila, jestli mám zájem. Až tehdy jsem o ten film opravdu začal usilovat.
Kdy jste byl naposledy v kině?
Desátého ledna, na premiéře.
Užil jste si to?
Strašně jsem se nachodil, protože jsme obešli všechny sály, v nichž to hráli.
Společenské události vás nebaví?
Vás by to bavilo?
Možná, kdyby uváděli náš film...
Je to jen blbej rituál.
Vybavíte si, kdy jste byl v kině před premiérou?
Ne.
To je tak dlouho, nebo chodíte tak často?
Je to dlouho. Asi na Woodym Allenovi.
Prý se spíše díváte na televizi. Jste televizní maniak?
Olinka mě brzdí. Já mám rád dokumenty, bohužel se ale na satelitních kanálech dost opakujou. Rád se koukám na zpravodajské žurnály před padesáti lety. Sám jsem je taky dělal.
Už šly v televizi i ty vaše?
Ne, tak starej nejsem, ale přijdou už v roce 2011. Když jsem skončil FAMU, odjel jsem na Slovensko, pak jsem se vrátil a Evald Schorm mi řekl, že mi zařídil zaměstnání. Točil jsem o stavbě čistírny na pražském Císařském ostrově, o hrudkovně v Ejpovicích a podobné budovatelské šoty.
Bavilo vás to?
Musel jsem se něčím živit.
Dokáže vás film ještě dojmout? Rozpláče vás něco?
Dost často. Tuhle jsem měl silný zážitek, když opakovali záběr, jak Kačenka Neumannová dopadla vítězně do cíle a její malá jí běžela naproti. To snad rozbrečí každého.
Kdybyste dal takovou scénu do filmu, asi byste to od kritiků zchytal.
Možná jo, ale kdybych věděl, že to poslouží příběhu, nebál bych se to tam dát. Když je situace přirozená, tak tam lidská reakce patří. Pelíšky! Když ta holka vleze do skříně a čichá k matčiným šatům. To mě dostalo.
* * *
Jiří Menzel (68)
Narodil se v Praze, kde v roce 1961 vystudoval filmovou režii na FAMU, na níž spolu s Věrou Chytilovou a Evaldem Schormem patřil k žákům režiséra Otakara Vávry. Ještě dnes připomíná jeho zásadní vliv na své dílo. Po škole nastoupil ke Krátkému filmu, kde točil filmové týdeníky. Působil také jako režisér Armádního filmu. Zaměstnancem studia Barrandov se stal v roce 1965. O rok později pustil do kin film Ostře sledované vlaky, adaptaci prózy Bohumila Hrabala. Snímek slavil úspěch i za oceánem: Menzel získal Oscara. K hrabalovským přepisům se režisér opakovaně vracel. Patří k nim i jeho čerstvý film Obsluhoval jsem anglického krále, jehož premiéra přerušila více než desetiletou filmařskou odmlku. Během ní se věnoval divadelní režii. Menzel je držitelem řady filmových 3 a státních vyznamenání. V roce 2004 se poprvé oženil. Už se nedělá umění, ale reklama na umělce. Všichni vědí, kdo je to Knížák, ale nikdo neví, co udělal. Potřebujete nálepku a nikdo se už nekouká, co je pod ní.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.