Někomu by se mohlo zdát, že Bedřich Dlouhý nemá co nového nabídnout, ale jeho nová výstava dokazuje, že pravý opak je pravdou. Funguje od začátku do konce, to jest do obrazů z poslední doby. Dlouhý je přitom konzistentní a nespoléhá na tendenční výstřelky. Zůstává sám sebou, prostě jen má co říct.
Muzeum Montanelli (MuMo) sídlí na prestižní adrese nedaleko Hradčan, nicméně v Nerudově ulici se musí potýkat se vším, co s sebou tahle turistická zóna první kategorie nese. Mezi bezprostřední sousedy patří kromě rumunské ambasády bezpočet "giftshopů" plných nablýskaných cetek toho nejhrubšího zrna a bizarních galerií ověšených od podlahy ke stropu sériově malovanou líbivostí z východu.
Přesto se taková absurdní skrumáž s rozporuplnou atmosférou musí autorovi celkem druhé výstavy v tomto muzeu zamlouvat. Je jím sedmasedmdesátiletý Bedřich Dlouhý, umělec z recesistického rodu Šmidrů, jemuž vtípky, principy "nepřijatelných" kombinací a vědomí podivnosti nikdy nebyly proti mysli.
Přestože svým prvním monografickým projektem MuMo potvrdilo očekávání v tom ohledu, že se bude spíš vyhýbat experimentům ve prospěch prověřených autorů, kteří dnes patří mezi živé legendy, není výstavě prakticky co vytknout. Výběr prací, instalace i katalog jsou nápadité a disponují stejně hravými momenty jako Dlouhého tvorba. Malá retrospektiva funguje ve všech směrech od začátku až do konce.
Bedřich Dlouhý se opět v první řadě představuje jako virtuózní malíř, který je schopen stejně tak klasického jako mentálně svěžího projevu, přičemž si technikou nezadá se starými mistry. Nebyl by to ovšem on, aby mezi pečlivě naaranžované manýristické zátiší nepřidal třeba mobil. "Zkoušku podkladu" tvoří neméně opulentní zátiší, kterému sekunduje stejně velké našepsované plátno.
U Dlouhého jsou vůbec věci jiné, než se zdají, nebo než by měly být. Staré je ve skutečnosti nové, hmotné a pevné je naopak lehké a křehké. Všude vládne iluze přesvědčivé dokonalosti, jenže otřískaná realistická cihlová zeď nazvaná Autoportrét je z kašírky, stejně jako třeba žluklé máslo, které na ní visí.
Malá retrospektiva je pestrá. Objevil se tu „profláknutý", ale stále obdivovaný Krajkář z roku 1987, který se díky obalu na ještě profláknutější desce dvojice Hapka-Horáček nazvané V penzionu svět, stal v očích veřejnosti Dlouhého erbovním obrazem. Jdou tu asambláže, autoportrétní zdi, vrstevnaté vzpomínkové obrazy na Karla Nepraše i pozoruhodný cyklus prostorových obrazů Inverzí založených na perspektivním ubíhání v mlžné atmosféře a kontrastu mezi strukturálně pojatým rámem s výrazným detailem a samotným výjevem, jehož hlavním parametrem je naopak nezřetelnost.
Dokonalé řemeslo jako základ pro sofistikovaný výraz a k tomu občas špetka ironie jako bonus, aby se člověk nebral moc vážně - to jsou největší a stále působivé zbraně Bedřicha Dlouhého. Ani ve svém věku nežije z podstaty - je současný, aktuální, svěží, nápaditý a tvůrčí v tom nejlepším slova smyslu, což zdaleka není samozřejmé.
Foto: MuMo
