Domácí sochy. Nůžky v zásuvce a stará ponožka

V poslední době se objevuje čím dál tím víc skvělých sochařů. Před časem mě nabudila prezentace Gabrielových studentů a absolventů z FaVU v DOXu, teď mi ještě větší radost udělala výstava Domácí sochy Aleše Nováka v Galerii Jelení.

Její kurátor Dominik Lang napsal, že Aleš Novák nevystavuje tak často, jak si zaslouží. Pod to se můžu jenom podepsat a k tomu dodat, že je to škoda. Výstava Domácí sochy to aspoň potvrzuje. Zdánlivě prosté objekty a instalace, které přivedou k úsměvu stejně jako zamyšlení, jsou především katalyzátorem estetické i psychické citlivosti a dokážou to, co se u umění cení možná nejvíc - ovlivnit každodenní chování a tím i kvalitu života.

Přestože se dají vnímat jen jako soubor osobních vtípků, není to ani zdaleka tak jednoduché. Aleš Novák vychází především z důkladné znalosti a dispozic prostoru, který anektuje. Dalším klíčovým vstupem jsou pro něj vlastnosti materiálů a předmětů, které používá. Poslední zásadní složkou jeho práce je kreativní nakládání s obojím tak, že někdy vychází z ustálených stereotypů, které kumuluje, jindy využívá běžných situací, kterým dává estetický akcent, nebo přijde na řadu lehkonohá hravost postavená na principu "setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole". Výsledkem je zábavná podivnost a překvapivá kombinace, které automaticky bystří pozornost diváků a navíc dokážou spolehlivě přesměrovat výhybku stereotypního uvažování.

Novákovy sochy v různých osobních modifikacích většinou všichni známe z doslechu nebo vlastního života. Umyvadlová pyramida z opotřebovaných mýdel, tyrkysový kydanec zubní pasty na zdi, otevřené nůžky v zásuvce, ztvrdlá ponožka stojící v rohu místnosti, žvýkačkami korunovaný okraj hrnku, drobná vitráž z ocucaných bonbonů nalepených na okno, to jsou jen některé ze čtyřiadvaceti nenápadných domácích soch a instalací, které je možné vidět v galerii i jejím okolí.

Občas v sobě mají něco spratkovského, jindy jsou ztělesněním znuděné chvíle, drobné nepříjemnosti, která dokáže otrávit den, nebo škodolibého naschválu. Záleží na úhlu pohledu. V koncentraci, kterou Aleš Novák nabízí, jde ale především o svěží pohled na všednodenní svět, který nikterak nezlehčuje míru a intenzitu sochařství jeho prací.

Spojuje je jak domácí civilní charakter, který zde odpovídá charakteru galerie, tak jemný posun a také to, že většina z nich jednoduše řečeno drží sama - ať už na základě "vybalancování", nebo využití svých vlastností. Člověk musí exponáty hledat, protože jsou snadno k přehlédnutí. Právě tahle "nastavenost pohledu" je to, co na člověka na Novákově výstavě zapůsobí asi nejvíc. Při vědomí v podstatě nekonečného počtu přirozených zátiší a situací, které čekají ve světě za dveřmi galerie, je to ideální. Někdy se stačí dívat, někdy si pointu představit, jindy nelze než vztáhnout ruku. Nových variant je nepřeberné množství, a komu by bylo smutno, může si aspoň něco zopakovat. Nůžek a zásuvek je naštěstí všude kolem plno.

Foto: Aleš Novák