<span>Hirst v Praze</span>: žádná mrtvá zvířata. Jen lidé

Sevřený soubor výtvorů, které mají v Galerii Rudolfinum od tohoto týdne reprezentovat dílo umělecké "superstar" Damiena Hirsta, má citelné bílé místo. Pro naporcovanou krávu s teletem, dílo nazvané Matka a dítě, rozděleni, už se prý vymýšlela přepravní rampa - pak ale přišel zákaz od statiků. "Důvody, proč zde tato linie Hirstovy tvorby není zastoupena, jsou tedy ryze technické," přiznává spolukurátor výstavy, ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma.

"Nejskandálnějším" objektem pražské výstavy pořádané ve spolupráci s norskou galeriií Astrup Fearnley Collection je tak dílo nazvané Adam a Eva, vystaveni: zahalené mrtvoly muže a ženy, z nichž jsou vidět pouze jejich pohlaví.

Umělec, který ví, co chce

Drtivá část veřejnosti přitom zná Hirsta především coby uměleckého eskamotéra, který dokáže ztisícinásobit cenu mrtvého zvířete a kádě formaldehydu. Pravda ovšem je, že tím výčet jeho oslnivých triků zdaleka nekončí. A ke všemu: kdo chce v jeho dílech hledat hloubku, často ji najde.

Problematický žák a nezvladatelný teenager, který ovšem skoro vždycky věděl, co chce, a také toho dosáhl. Dnes se čtyřiačtyřicetiletý Damien Hirst těší bezkonkurenčnímu postavení celebrity; za svá díla si může říct prakticky o jakoukoli sumu (a také ji pak případně sám zaplatit, když se náhodou nikdo jiný nepřihlásí). V začátcích své umělecké kariéry měl ovšem i on důvody k pochybnostem. Na obě výtvarné školy, které studoval, se dostal až na druhý pokus. Obživu si zamlada obstarával jako dělník na stavbě - a také jako pomocná síla v pitevně. Tento zážitek k jeho pozdější umělecké kariéře nepochybně přispěl přinejmenším stejnou měrou jako studium.

Damien Hirst je posedlý hranicí života a smrti, děsivostí i krásou mrtvých těl. V roce 1990 zavřel do skleněné bedny kravskou hlavu, na níž nechal hodovat mouchy a larvy. Byl to jeden z nejlepších nápadů jeho života. Reklamní magnát a mecenáš umění Charles Saatchi, který měl Hirsta již nějakou dobu v hledáčku, propadl nad tímto dílem bezmeznému nadšení. A patrně nešlo jen o čistě estetický zážitek, zkušený sběratel nejspíš již tehdy pochopil, že je svědkem rodícího se zázraku - nejen uměleckého, ale i ekonomického.

Jízda na hřbetě žraloka

Saatchi prý dal Hirstovi velkorysou nabídku: finančně podpoří prakticky všechno, co si umělec vymyslí. Hirst vymyslel, jak ztvárnit Fyzickou nemožnost smrti v mysli někoho, kdo žije: nechá v Austrálii ulovit žraloka a naloží ho do velkého akvária s formaldehydem. Vzápětí byla na světě nejen nová zářivá hvězda na uměleckém nebi, ale rovnou symbol celé generace britských výtvarníků.

Nejen mecenáš Charles Saatchi, ale samozřejmě i Damien Hirst sám poznal, že je na prahu epochálního úspěchu, a učinil vše pro to, aby příležitost nezahodil. Pochopil, že lidé chtějí vnímat přesně to, co jim on chce sdělit. Na benátské bienále přivezl rozporcovanou krávu a tele (Matka a dítě - rozděleni) - ono dílo, které mělo být nyní k vidění i v Praze, ale není. Nabídl publiku další a další mrtvoly, některé dokonce bez formaldehydu. Části diváků stačila senzace a nutkání ke zvracení, část z nich přivedla Hirstova díla bezpochyby i k hlubším prožitkům 

Dosavadním vyvrcholením této nejdráždivější linie Hirstovy tvorby byl loňský prodej objektu nazvaného Zlaté tele - konzervovaného býka s pozlacenými kopyty a rohy. Kupec za něj dal více než deset milionů liber; byla to rekordní částka za jedno Hirstovo dílo, ovšem pouhý zlomek z celkové ceny Hirstovy kolekce, která se v tehdejší dražbě prodala. Celkem vynesly dražené artefakty 111 milionů liber (zhruba 3,4 miliardy korun).

Hirst dal svá díla do aukce s pomocí síně Sotheby's sám, nikoli prostřednictvím galerií, a na pozadí počínající ekonomické krize dokázal pozdvihnout celou událost na úroveň opulentní, provokativní a svým způsobem umělecky působivé manifestace bizarnosti světa umění a obchodu s ním.

Teroristé, nebo umělci?

Ostatně již v roce 2002 dal Hirst najevo, že dokáže vidět umělecký čin i tam, kde by ho jiní nehledali. Při prvním výročí útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku vyzdvihl v rozhovoru pro BBC estetický aspekt celé věci; po týdnu vydal omluvné prohlášení a v témže roce se také vzdal drog, pití a kouření. Přiznal, že v uplynulé dekádě trpěl ničivou závislostí - to bylo ostatně někdy poznat i z jeho veřejných vystoupení.

Vyhasla ohně kouř, mrtvé milenky cit...

Damien Hirst pochopitelně není jen preparátorem zvířecích mršin. I z jiných jeho děl ovšem vyzařuje motiv smrti, či spíše prchajícího života, a hold obludně krásné tělesnosti. Jak poznamenává i spolukurátor pražské výstavy Petr Nedoma, lze v jeho dílech najít spojnice s dřívějšími uměleckými epochami, které si téma smrti a pomíjivosti dokázaly patřičně vychutnat: "Zde v Praze nás téma marnosti díky baroku obklopuje neustále," připomíná Nedoma.

Duet pomíjivosti a marnotratnosti rozehrál Hirst v roce 2007 v jednom ze svých nejslavnějších objektů nazvaném Pro lásku boží - opatřil si lidskou lebku z 18. století a vytvořil její platinovou kopii, do níž zasadil nejen původní zuby, ale také 8601 diamantů. Cenu díla stanovil na 50 milionů liber. Když se nikdo neměl k tomu, aby takovou sumu zaplatil, zakoupilo lebku konsorcium, jehož součástí byl sám Hirst a také galerie White Cube, kde Hirst zakotvil poté, co se v roce 2003 ne právě v dobrém rozešel s Charlesem Saatchim.

Roznětkou jejich rozchodu se tehdy stala poněkud kuriózní rozepře: Saatchiho galerie zařadila do Hirstovy retrospektivy také charitativní projekt, kultovní auto Mini pomalované ve stylu další charakteristické kapitoly Hirstovy tvorby: zdobily je barevné puntíky podobné pilulkám. To Hirsta rozčarovalo: účelový projekt se tu stavěl na roveň čistému umění...

Poslední večeře. Dnes se podává v tabletkách...

Farmaceutický průmysl a nemocniční technologie Hirsta zajímají stejně jako mrtvoly. V roce 2007, ještě než bylo vše přebito vzpomínanou loňskou aukcí, přinesl Hirstovi do té doby nejvyšší částku vyplacenou za dílo žijícího umělce prodej objektu nazvaného Lullaby Spring (Pramen ukolébavek) - rozměrné kovové skříně s 6136 pilulkami. Arabský šejk si ji pořídil za částku rovnou 290 milionům korun. V Praze lze nyní vidět Mučednictví svatého Petra z roku 2003, skleněný kabinet s lékárničkami a zdravotnickými pomůckami, v jehož skleněných dvířkách jsou vyříznuty tři otvory tvořící obrácený kříž.

V Rudolfinu je k vidění i série Poslední večeře - obrazy zvětšených obalů na medikamenty, kde ovšem místo jména léku figuruje název běžného pokrmu. Rozhodně působivá je také v Praze vystavená Hirstova Rakovina kůže, prosvícený zvětšený mikrosnímek doplněný vlasy a vlnou.

Hirst má "patent" například ještě na kruhové pestobarevné kompozice, vzniklé nanášením barev na rotující plochu. Stejně jako charakteristické puntíky ovšem Hirst tyto obrazy obvykle nevyrábí sám. Umělcova díla chrlí "manufaktura" zaměstnávající nadané výtvarníky, kteří dokáží vyrobit řemeslně kvalitnějšího "Hirsta" než Hirst sám.

Sklízí-li Damien Hirst chválu, pak především za to, jak dokáže atraktvními prostředky dosáhnout nečekané hloubky, za rafinované otevírání existenciálních či náboženských témat. Kritické výtky vůči Hirstově tvorbě jsou ovšem nesčetné. Podle mnohých je často nepůvodní, banální, nabubřelý, arogantní a směšný. A podle dalších je ovšem právě i to součástí jeho ohromující a paradoxně autentické výpovědi o světě, v němž žijeme.

Pražská výstava nazvaná Damien Hirst: Život, smrt a láska potrvá v malé galerii Rudolfina do 30. srpna.