Stavby mládeže, hutníci, partyzáni, mladý Fučík s odhodlaným výrazem a jiskrou v oku - to nejsou zrovna náměty obrazů, kterými by si v dnešní době někdo dobrovolně vyzdobil své okolí. Přesto se takoví lidé najdou. Ne, nejde o nostalgické příznivce starých časů, naopak. Kochá se jimi úspěšný podnikatel z Itálie. Sídlo jeho firmy dýchá atmosférou stranického výboru. Naštěstí jen na zdech.
Francesco Augusto Razetto by mohl být jedním z řady bezejmenných Italů, kteří po roce 1989 navštívili Prahu, začali tady podnikat, založili tu rodinu a už tady zůstali. Ale není. Jedním z důvodů je i to, že je sběratel a zamiloval se do obrazů, nad kterými většina lidí u nás ještě dnes ohrnuje nos. Do umění československého socialistické realismu. Je to jen „ufon" nebo naopak dobře ví, co dělá? Fakt, že svoji vášeň nebere na lehkou váhu potvrdil ve chvíli, kdy část své sbírky vystavil v Mánesu. A chystá toho mnohem víc.
Když už se tady cizinec odhodlá sbírat, většinou sáhne po starém umění, moderně nebo naopak současnosti....
Já od začátku kupuju všechno, co se mi líbí. Barokní obrazy, socialistický realismus, ale i medaile, vyznamenání... Vždycky u mě převládá otázka srdce nad byznysem, investicí nebo spekulací. To platí i v případě socialistického realismu. Nešlo jen o to, něco koupit, ale podpořit a zachránit určité období - obrazy a sochy, které by spousta lidí vyhodila, a to nejen těsně po sametové revoluci, ale možná i teď. Spíš určitě. A to mi udělalo větší radost a přineslo i větší uspokojení.
Jaký měla vaše první výstava v Mánesu ohlas?
Počet návštěvníků, když vezmeme návštěvní průměr minulého roku, byl téměř dvojnásobný. Ale je samozřejmě těžké zhodnotit pocity lidí, kteří se na to dívali. Slyšel jsem hodně protichůdných názorů. Měli jsme pozitivní ohlasy, ale také minimálně jeden, nad kterým jsem se musel zamyslet. Ten člověk mi řekl, že musel z výstavy odejít, protože tam nemohl dýchat. Takže třeba na něj působila až klaustrofobicky. Nicméně, i když jsem předpokládal rozporuplné reakce, chtěl jsem, aby první výstava byla právě tady.
Myslíte si, že takhle specifická kolekce může oslovit i lidi za hranicemi?
Minimálně tam lidé budou moct alespoň trochu poznat tohle historické období. V tom je rozhodně pozitivní efekt. Věřím tomu, že zvědavost poznat období, které nezažili a neznají, může přispět k tomu, aby přišli.
Říkal jste, že jste ty věci kupoval jako srdeční záležitost, intuitivně, a to je vidět. Jedním z jejich problémů je kolísavá kvalita.
Víte, při výběru těch děl jsem zohledňoval dvojí aspekt. Jeden byl umělecký, druhý historický. Často jsem kupoval obrazy, které možná nebyly nejvyšší kvality, ale když se vezme vnitřní logika té sbírky, mají tam místo i ty. Navíc to celé pořád směřuje k tomu, že se do čtyř let otevře muzeum. To je další argument, proč by se ta kolekce měla opírat o větší počet autorů. To, co jste říkal, je pravda, ale důvod je tenhle.
Líbí se vám ty obrazy?
Určitě, jinak bych je neměl.
Proč?
Je hrozně těžké říct, proč se vám něco líbí. Já se rozhoduji impulzivně. Propadl jsem i jiným věcem, třeba vietnamskému plakátu. Při své první cestě do Vietnamu jsem vyšel z hotelu a vrátil se s dvaceti. Nakonec jsme odjížděli a měli jich dvě stě.
Takže se můžeme těšit na další výstavu?
S Národní galerií už ji připravujeme.
Kolik má ve sbírce obrazů a soch? Co Francesca Augusta Razetta na socialistickém realismu přitahuje? Kde všude na světě sbírku uvidí? Jsou tu ještě další sběratelé partyzánů a hutníků?
Foto: Tomáš Nosil
