Když byl kacíř Hus na oltářních obrazech

Včera byla v Císařské konírně Pražského hradu pro veřejnost otevřena ne úplně obsáhlá, ale minimálně názorově přelomová výstava Umění české reformace. Snaží se totiž změnit pohled na toto stereotypně vnímané období českých dějin umění.

Na mapě českých dějin umění jsou stále bílá místa. Nejde jen o ojedinělá zákoutí, ale celé epochy, na které se ještě donedávna pohlíželo zkresleně. Jednou z nich je i česká reformace. Často šlo, jako v tomto případě, o umění „problematické" doby. Reformace v Česku je vymezená zhruba lety 1380 a 1620, dějinně tedy od husitských bouří do Bílé Hory. Stručně řečeno, bylo tu tehdy docela husto.

Příčin bylo několik, ale tou hlavní bylo náboženství. Stačí si uvědomit, že kromě římskokatolického vyznání tu byli legální jen utrakvisté (kališníci) a ostatní, ne nepočetné konfese mezi které patří třeba Jednota bratrská, luteráni nebo kalvinisté, stály v podstatě mimo zákon. Přežívaly často z jen demonstrativní podpory šlechtických dvorů a neschopnosti centrální moci radikálně zakročit. Náboženské uvolnění přinesl v roce 1609 až Rudolfův majestát. Právě k jeho 400. výročí je výstava uspořádána.

Umění to tehdy bylo především náboženství a k otázce obrazů v náboženské praxi se vyjadřovali mnozí významní teologové. Relativně často obrazy a sochy v kostele tolerovali jako didaktickou pomůcku, která negramotným lidem zprostředkovávala náboženské učení a biblické příběhy, ale problematizovali je jako předměty uctívání. Nejradikálnější byli k náboženským obrazům kalvinisté, ale ani ti v civilním životě neměli v podstatě s malbou problém. I tak se poměrně často objevují názory, že reformace výtvarné umění absolutně odmítala. Cílem výstavy Umění české reformace je tento názor změnit.

Prostor Císařské konírny není moc velký, ale přesto se podařilo představit cca sto exponátů. Někdy to sice vzhledem k rozměrným oltářním deskám vyšlo trochu natěsno. Ne nadarmo výstava začíná kopií desky kompaktát, která uznávala kališníky jako součást římské církve. Uzavírá ji naopak rozměrné plátno z Telče, zobrazující zázračné zachránění Slavaty a Martinice při defenestraci, na němž místodržící andělé chytají do plachet jako hasiči. I takhle kuriózně odcházela hereze z Česka.

Obrazoborectví na výstavě těžko zachytit, ale jinak je téma zpracováno celkem reprezentativně, zvláštní oddíl je věnován knižní malbě, které dominuje faksimile Jenského kodexu, pozornost rozhodně přitáhne i dosud nevystavená Klaudiánova mapa Čech. Další prostor je většinou členěn podle jednotlivých kongregací a jejich přístupu k věci. Co se exponátů týče, nechybí klasika: Madona z Roudnice od Mistra Třeboňského oltáře, Svatovítský veraikon nebo krumlovská pieta.

Poměrně početným souborem je zastoupen Týnský chrám - hlavní kostel pražských utrakvistů, ale jsou tu libůstky. V jejich rámci hraje hlavní roli především ikonická postava Jana Husa. Lze ho tu najít na pamětní medaili i keramickém kachli. Zajímavá je i malovaná deska z Vliněvsi, která pochází z Lobkowiczké sbírky. Na ní sv. Vojtěchu sekunduje při náboženských obřadech Jan Hus dokonce v kacířské čepici. Vystaven tu je jediná dochovaná desková malba zachycující Husovo upálení, je na tzv. oltářním křídle z Roudníků. Výstava je cenná i tím, že pracuje s  materiálem, pocházejícím jak velkých sbírek, tak z vesnických kostelů.

Ale kladů je víc, projekt v celku dobře slouží jako stručně a vyhraněně konstruovaný obraz doby, skládá vedle sebe nenásilným způsobem dějinné souvislosti a s nadhledem poučí i ohledně přístupu jednotlivých konfesí k výtvarnému umění. Pro většinu národa, jehož povědomí o době reformace utvářela především Vávrova husitská trilogie, jejíž nejmenším paradoxem byl fakt, že Jana Husa a Jana Žižku hrál stejný herec, bude výstava opravdu velkým přínosem.

Foto: ČTK