Když žena podává jablko sama sobě

Průřez nejznámějšími díly a cykly výtvarnice Veroniky Bromové spolu s její nejnovější sérií nazvanou Království vystavuje Galerie hlavního města Prahy. Některá díla či instalace vznikly přímo pro prostory Domu U Kamenného zvonu, kde výstava potrvá do 11. ledna.

Veronika Bromová patří ke generaci umělců, kteří začínali pracovat v polovině 90. let. Bromová reprezentovala Česko na benátském bienále v roce 1999 a s úspěchem se účastnila řady prestižních výstav doma i v zahraničí (například After the Wall ve Stockholmu či Corps and Traces v Nancy).

Výstava v Domě U Kamenného zvonu sestává z fotografií, instalací a videí, je zaměřena především na díla posledních let - i když připomíná i některé ze zásadních projektů Bromové z druhé poloviny 90. let (Na hraně obzoru, ZemZOO, Pohledy). Nové práce jsou představeny v tematicky pojatých celcích, vztahujících se k proměnám současné tvorby Veroniky Bromové.

Vlastní tělo, nejoblíbenější výrazový prostředek

Bromovou od počátku její tvorby přitahovalo téma tělesnosti, zásadním příspěvkem k tomuto tématu byl cyklus rozměrných fotografií Pohledy (1996) s anatomickými průřezy do vnitřních orgánů, v němž autorka jako jedna z prvních tuzemských umělců použila digitální manipulaci.

Fakt, že autorka zachycovala vlastní nahé tělo i v těch nejchoulostivějších pozicích, byl vnímán jako progresivní postoj a vítaná otevřenost vůči ženské a feministicky orientované problematice.

Vlastní tělo se stalo nejoblíbenějším výrazovým prostředkem Bromové, postupně jím ale vyjadřuje i obecnější kontexty a obsahy. Fotografie cyklu Království koncipovala jako malebné obrazy zachycující různě pojaté scenerie s autorkou. "Privátní osamělé performance jsou nosnou metaforou pro situaci dnešního člověka, jenž si v konfrontaci s chaosem civilizačních labyrintů ujasňuje své vlastní místo a identitu," uvedla kurátorka výstavy Olga Malá.

Na fotografiích a videu se nahá žena tanečním krokem pohybuje v zahradě, která může být metaforou ráje, trhá jablko ze stromu, ale podává je sama sobě; celá zahrada je obehnána zdí, takže bytost v zahradě žije ve světě sama pro sebe. "Ačkoli je cyklus zasazen do současnosti, odkazuje k elementárním lidským pocitům: smutku, osamění, existenciální tísni i extatickým výkřikům radosti. Lze jej ale chápat také symbolicky jako hledání cesty člověka," uvedla kurátorka. Bromová pak video a fotografie vnímá jako průvodce svým životem, ve kterém prý příliš nerozlišuje, co je realita a co fikce či pohádka.

Foto: veronikabromova.cz