Po devíti letech je v Praze opět k vidění velká retrospektiva Josefa Lady. V adventním čase, otevřeném sentimentu, představuje národního umělce v notoricky známé poloze.
Ladovy idylické krajiny dětských radovánek, ve statisícových verzích reprodukované na pohlednicích či na krabicích s vánočním cukrovím, v běžném povědomí degradovaly na sentimentální klišé. Na druhou stranu se však staly pevnou součástí našeho kulturního povědomí, stěží se najde Čech, který by ladovské výjevy, založené na plošné barevnosti a silné kontuře, neznal.
Čím to, že Ladovo vnímání světa, odpovídající mentalitě desetiletého venkovského chlapce, se tak uhnízdilo v národním kolektivním nevědomí? Proč se tvůrce do značné míry infantilní, který se v tvorbě posedle vrací k dětství, stal umělcem vskutku národním? Proč se právě jeho výtvarné ztvárnění dobrého vojáka Švejka stalo vizuálním symbolem národní mentality? Jak a v čem se ladovské ikony liší od pop-kulturních ikon jiných národů, třeba amerického kačera Donalda? A co to o nás vypovídá?
Dvojí kulatiny, které si v prosinci v souvislosti s Ladou připomínáme (uplyne padesát let od smrti a sto dvacet let od narození umělce) by k takovým otázkám vybízely. Kurátorka Pavla Pečinková se však spokojila s jeho heroizací.
Výstava v Obecním domě je rozdělena do dvou částí. V té první diváka zahltí desítky variací hastrmanů, zabíjaček a venkovských kostelíků. Instalace jenom zlehka naznačí zapojení Lady do proudu české avantgardy přes tematické souznění v dílech Čapka, Gutfreunda či Zrzavého, na plazmové obrazovce v jednom rohu se dokonce míhají zimní výjevy Pietra Brueghela.
Druhá část předvádí méně známou polohu Ladovy tvorby plnou humoristické nadsázky a výtvarné stylizace oproštěné od rurálního kýče. Vystaveny jsou Ladovy scénické návrhy, reklamní plakáty i karikatury. Ohlédneme-li se až k známým počátkům jeho díla, do let 1905-1912, uvidíme dokonce zručnou ilustrátorskou tvorbu v duchu pozdní secese. Teprve od dvacátých let lze mluvit o stylu, s nímž je dnes nezaměnitelně spojován.
Samostatný oddíl je věnován nereprodukovanější Ladově figurce. „Švejka jsem nevytvořil podle určité personifikované představy," vzpomínal po letech Josef Lada, "nýbrž podle představy J. Haška, jak ji líčil ve svém popisu. (...) Dobromyslný obličej, klidný výraz, z něhož je patrno, že má ‚za ušima`, ale dle potřeby dovede dělat hloupého. Tuto obálku jsem přinesl ve sjednaný den do vinárny U Mohelských. Haškovi a F. Sauerovi se moc líbila. Hašek mi po delším uvažování slíbil honorář 200 korun. F.Sauerovi se to zdálo málo a zvýšil na 500. Hašek po delší pomlce ukončil debatu o honoráři rázným bouchnutím do stolu a rozhodl, že dostanu 1000 korun. Místo peněz jsem však musel za oba zaplatit útratu."
Badatelské ambice výstava nemá, o zařazení Lady do širšího kontextu usiluje jen povšechně, o jakékoli pobídce k národní sebereflexi nemluvě. Má být spíš zastávkou pro milovníky českého sentimentu na předvánoční nákupní trase mířící z trhů na Staroměstském náměstí k nově otevřenému tržišti v Paladiu. Zcela v duchu oněch v úvodu zmiňovaných pohlednic a plechovek od cukroví.
Foto: Obecní dům
