Před několika lety tento málomluvný dlouhán z Lipska způsobil senzaci. Jeho obrazy na pomezí pop-artu a surrealismu rehabilitovaly figurativní malířství. Autor navíc pocházel z míst, odkud světové hvězdy většinou nepocházejí: z bývalé NDR.
Pro novorenesanční architekturu Rudolfina je Rauchova retrospektiva ideální výstavou. Pouhých čtyřicet dva pláten, většinou ovšem obřích rozměrů, do jeho prostor dokonale zapadá. Více by neunesly nejen stěny, ale ani pozornost diváků.
Obrazy jsou plné roztodivných výjevů a vyžadují dlouhé „čtení“. Nehledě na jeho délku a vynaložené úsilí však téměř nikdy nevede k jednoznačnému závěru. Ostatně, co si počít s následující scénou z obrazu Konspiration? Za stolem stojí empírový vojevůdce a posunuje před sebou jakési modely. Vedle něho kouří muž oblečený do zvířecí kůže. Z chlupaté masky kostýmu ale vykukuje docela cizí obličej. V popředí vidíme žížalou svázanou dvojici zelených trpaslíků, jiný muž lepicí páskou poutá nešťastníka ke kancelářské židli. Výsledný efekt připomene postupy režiséra Davida Lynche. Zdánlivě běžná skutečnost se mávnutím kouzelného proutku promění v groteskní noční můru.
Malířské skládanky
První Rauchovy obrazy jsou vlastně obyčejné a nevymykají se běžnému modernímu malířství. Technická bravura, s níž zvládá formáty o rozměrech 3 x 2 metry, však zdaleka není všechno. Rauch je malířem, který maluje nejen rukama, ale i hlavou. Někdy kolem roku 1995 přišla jeho chvíle. Malby začal skládat z mnoha motivů a za použití různých stylů. Některé postavy na obrazech vypadají, jako by byly převzaty z časopisecké ilustrace a reklam 40. let, jiné jako hrdinské figury charakteristické pro socialistický realismus. Občas u jejich hlav najdeme prázdné komiksové bubliny.
Stylizovaná architektura připomíná nákresy z technických návodů a manuálů, krajina cituje postupy německého romantického malířství nebo malířství baroka. V rámci jedné scény je běžné, že figury mají radikálně rozlišná měřítka a lidé vedle sebe vypadají jako obři nebo trpaslíci. Jindy je řada motivů namalována tak, že evokuje dvojrozměrné vystřihovánky nebo kulisy stojící v iluzivním prostoru malby. Nea Rauch v těchto malovaných kolážích mistrně pracuje s volnou plochou a s pastelovými, mírně barvotiskovými barvami. Snové úryvky dějů a jejich vzájemné vrstvení tvoří lákavou podívanou, jež svému autorovi vynesla i nebývalý komerční úspěch. Díla Nea Raucha jsou na několik let dopředu vyprodaná a na „nové lipské škole“, jak je tento styl označován, se snaží přiživit desítky méně talentovaných umělců.
Honneckerovo dítě
Pro malování Nea Raucha je podstatné umění citace. Obrazy, které jsou nejvýše deset let staré, vypadají mírně zažloutle, jako by je právě někdo objevil po desetiletích nevhodného skladování. Není nesnadné uvěřit, že je vytvořil šílený malíř v době, ke které často odkazuje styl oblečení nebo design malovaných postav a výrobků: kamsi do čtyřicátých nebo padesátých let dvacátého století.
Divák je v pozici archeologa, jenž z obrazů odečítá skrytou pravdu o své nedávné minulosti. Rauch nemá ambici prezentovat jen své vlastní sny a s ironií podaná traumata; jeho obrazy působí jako kolektivní psychoanalýza absurdní evropské historie. Jeho postavami jsou nejčastěji robotoví inženýři, jejichž utopický svět sklouzává do parodie. Rauch maluje neklidné sny své generace, útržky kolektivní historie plné bizarností, zdánlivě náhodných krutostí a dráždivých žertů. I tak může vypadat reflexe historie prostřednictvím umění. Navzdory historickým odkazům nenajdeme v jeho díle tolik populární „ostalgii“, ale spíše jízlivé účtování se směšností minulé doby.
Galerie Rudolfinum je v Čechách jednou z mála galerií, které na domácí scénu přinášejí skutečné hvězdy světového umění. Výstava Neo Raucha z této tradice nevybočuje, přesto má v této dramaturgické linii výjimečné postavení. A zdaleka to není jen proto, že sály Rudolfina poprvé procházíme nikoli proti směru hodinových ručiček, ale opačně.
Zatímco Cindy Shermanová nebo Rineke Dijkstra byly v Rudolfinu představeny v okamžiku, kdy o jejich důležitosti již nikdo nepochyboval, Rauch se v první lize světového umění pohybuje zatím jen několik let, dařit se mu začalo až v roce 2000. Je autorem nesmírně populárním, přesto zatím neopotřebovaným a čerstvým. Jeho výstava není sázkou na jistotu, ale pobídkou k diskusi. Pro české umění přichází v pravou chvíli. V poslední době jsme tu mohli vidět hned několik výstav shromažďujících novou vlnu české malby. Vedle Rauchových maximalistických výkonů však mnohé české malování působí jako bezcílné roztírání barev po plátně.
